Apolena Ondráčková: Je načase, abychom negativní vnímání oznamovatelů korupce přestali svalovat na dějiny

^{Apolena Ondráčková, právnička a konzultantka TI | zdroj: TI}

Apoleno, jaké důsledky má absence ochrany oznamovatelů protiprávního jednání v právním řádě obecně?

Absentující legislativní úprava ochrany oznamovatelů protiprávního jednání, tzv. whistleblowerů, má vícero negativních dopadů. Nicméně ten nejzásadnější vnímám v celkové společensko-politické neochotě přiznat whistleblowerům jejich stále důležitější roli v odkrývání nekalého jednání.

Abych rozvinula myšlenku, přijetí komplexního právního předpisu poskytujícího ochranu whistleblowerům by bylo silným signálem, že je toto téma relevantní a stěžejní pro zdravé fungování naší společnosti. Bez takového „přiznání“ totiž nemůžeme očekávat, že případní oznamovatelé budou ochotni ohlašovat nekalé jednání a riskovat například ztrátu svého zaměstnání, když je nikdo, včetně státu, nepodpoří.

Můžeš stručně vysvětlit, v čem spočívá přínos nově přijaté evropské směrnice o ochraně oznamovatelů protiprávního jednání?

Nově přijatá evropská směrnice znamená, že se napříč celou Evropskou unií musí harmonizovat pravidla pro ochranu oznamovatelů protiprávního jednání. Směrnice stanovuje minimální standard, které musí členské státy zajistit, aby byl případný oznamovatel protiprávního jednání ochráněn.

Členské státy, které doposud neměly žádnou právní úpravu, jako například Česká republika, musí tuto evropskou směrnici do dvou let transponovat – implementovat – do svého právního řádu. Pro Českou republiku to v praxi znamená, že nebude nutné vyčkávat, zda se objeví politická vůle prosadit zákon na ochranu whistleblowerů, neboť k tomu došlo již na evropské úrovni.

Jde podle tvého názoru dostatečně daleko, nebo někde spatřuješ výrazné nedostatky?

Evropská směrnice poskytuje solidní základ, a nedostatky tak spíše vnímám v dílčích záležitostech, jako například ve skutečnosti, že nebylo stanoveno, jaká instituce by měla zajišťovat dohled nad fungováním zákona na ochranu oznamovatelů. To je důležité primárně z hlediska zajištění nezávislosti. Nicméně nic nebrání členským státům, aby svou lokální legislativu upravily tak, aby reflektovala specifika dané země.

Z jakého důvodu chybí doteď v České republice obdobná zákonná úprava?

Z důvodu nedostatku politické vůle. Nedostatek politické vůle často pramení ze společenské nevole. Společenská nevole často pramení z nepochopení či neznalosti. Nepochopení či neznalost často pramení z nedostatku politické vůle občany edukovat o důležitých tématech. Kruh se uzavírá.

Jaké problémy s sebou nese případná špatná implementace do českého právního řádu?

Je těžké předjímat. Nicméně víme jistě, že přešlapy, nedotažení a nedomyšlení se stávají a jejich minimalizace lze docílit jedině tak, že se budeme inspirovat v jiných zemích, kde ochrana oznamovatelů již funguje, a že zapojíme relevantní stakeholdery do diskuze.

V České republice má oznamování korupce stále mnoho negativních konotací. Čím si to vysvětluješ a jak toto vnímání změnit?

Obecně převažuje názor, že je to primárně z důvodů historických, neboť ten, kdo oznamoval, respektive v tomto kontextu donášel, byl automaticky spojován s totalitním režimem.

Já si ale myslím, že je načase, abychom negativní vnímání oznamovatelů korupce přestali svalovat na dějiny a zamysleli se spíše nad tím, jak sami o této problematice edukujeme, zda a jak jsme schopni odlišit ´bonzáka´ od oznamovatele protiprávního jednání, a s tím bychom měli začít již u malých dětí.

Měnit vnímání je zdlouhavý a obtížný proces, ale první krok byl již učiněn na evropské úrovni schválením této směrnice, která přiznává oznamovatelům jejich natolik důležitý status ve společnosti. To máme za sebou. Následovat by měla trpělivá diskuze a kontinuální vzdělávání.

Nejrychlejší otočka nastává vždy, když se člověk sám ocitne v pozici whistleblowera. Nicméně tuto zkušenost bych nikomu nepřála, a tak raději zůstaňme pouze u edukace a diskuze.

Jaké jsou přínosy účinně nastavených oznamovacích mechanismů?

Pro právnické osoby jsou účinně nastavené oznamovací mechanismy výhodné primárně proto, že mohou stížnosti od svých zaměstnanců prošetřit a eventuálně i vyřešit bez účasti dalších externích stran, jako například novinářů. Zároveň se také ukazují být užitečným nástrojem při odkrývání finančních deficitů v rámci společnosti.

Pro fyzické osoby, zejména zaměstnance, je naopak přínosem skutečnost, že v případě, kdy se rozhodnou oznámit jakékoliv nekalé jednání na pracovišti, mohou zůstat v anonymitě, a je jim tak zaručeno, že proti nim nebudou uplatňována žádná odvetná opatření ze strany nadřízených.

V České republice existuje jediné nařízení v rámci služebního řádu, který zajišťuje, že všechny služební úřady musí mít kanály pro oznamování protiprávního jednání a tzv. prošetřovatele. Jsou tyto oznamovací mechanismy správně nastaveny a jak jsou na tom ve srovnání se soukromým sektorem?

Jedná se konkrétně o nařízení č. 145/2015 Sb., které bohužel nefunguje tak, jak by mělo. Počet relevantních stížností je minimální, což ovšem není proto, že by nebylo co ohlašovat, ale primárně proto, že se zaměstnanci buď bojí odvetných opatření, o nařízení vůbec neví nebo nevěří, že by jejich stížnost byla řádně prošetřena, a došlo tak k vyvození jakýchkoliv důsledků.

Naopak v soukromé sféře, kde jsou zavedeny oznamovací mechanismy často z důvodu zahraniční legislativy, jako například Sapin II nebo Foreign Corrupt Practices Act, nebo z důvodu zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, tyto mechanismy fungují v obecné rovině dobře, neboť vedení firem často proaktivně podporuje interní ohlašování jak z finančních, tak reputačních důvodů.

Jsou prošetřovatelé korupce ve státních institucích dostatečně proškoleni? V čem spočívají největší úskalí a nedostatky jejich role?

Školení prošetřovatelů korupce je velice důležité. V rámci projektu, který TI do října tohoto roku vedla, jsme zjistili, že postrádají častější školení a „noty“ pro efektivní vykonávání své role.

Podle mého názoru je největším úskalím, kterému prošetřovatelé korupce čelí, skutečnost, že vedle své běžné práce dále zodpovídají za evidenci, prošetření a eventuální vyřešení stížností. Nemají tak reálně prostor, aby mohli věnovat čas a energii zajištění funkčnosti nařízení.

Štítky: Whistleblowing