Blog Apoleny Ondráčkové: „Směrnice o ochraně oznamovatelů a její dopady na soukromý sektor“

Aktualizováno 14. 10. 2019

Finální schválení Směrnice Evropského parlamentu a Rady o ochraně osob oznamujících porušení práva Unie představuje reakci nejen na kauzy jako například LuxLeaks či Cambridge Analytica, kde hlavní roli při odkrývání nekalého jednání sehrál oznamovatel neboli whistleblower, ale i na skutečnost, že absence efektivní ochrany whistleblowerů má negativní dopad na svobodu slova či na vymahatelnost evropského práva.

Apolena Ondráčková, právnička TI | zdroj: TI

Směrnice přinese důležité změny nejen pro veřejný sektor, ale i pro ten soukromý, přičemž poskytne soukromým právnickým osobám možnost nastavit interní kanály umožňující ohlašování protiprávního jednání.

Trocha teorie

Už v březnu 2019 se Evropský parlament (EP) a Evropská rada (ER) dohodly na legislativním návrhu směrnice, která zajistí minimální standard pro zajištění ochrany oznamovatelů protiprávního jednání napříč Evropskou unií.

V případě, že se právě škrábete na hlavě, proč je nutné zakročení evropských legislativců, je to z toho důvodu, že zdaleka ne každá členská země Evropské unie disponuje právním rámcem, který by ochranu oznamovatelů protiprávního jednání zajistil.

Česká republika není zářnou výjimkou, a to i přes legislativní pokusy, které však nebyly zcela po chuti tehdejším zákonodárcům. Harmonizace „ze shora“ tak byla a je zcela namístě. Tolik k teorii.

Soukromý sektor

Od finálního schválení směrnice v říjnu 2019 začne všem členským státům, včetně České republiky, plynout dvouletá lhůta pro její transponování do českého právního systému. Pro neprávníky – bude nutné zajistit, že náš právní systém reflektuje ustanovení, která obsahuje směrnice. Co tedy nejpozději v roce 2021 může soukromý sektor očekávat?

Dle článku 4 Směrnice, budou muset veškeré právnické osoby s více než 50 zaměstnanci[1], nejen z veřejného, ale i soukromého sektoru zavést interní kanály a mechanismy, které umožní (nejen) zaměstnancům[2] hlásit protiprávní jednání, ale které zároveň zajistí jeho řádné prošetření.

Pro nadnárodní korporace, s mateřskými společnostmi či s předmětem podnikání v zemích s robustnější legislativou pro ochranu whistleblowerů, jako je příklad Spojených států amerických (Foreign Corrupt Practices Act), Velké Británie (Bribery Act) či Francie (Sapin II), se prakticky nic nezmění. Výše uvedené zákony je povinují, aby interní mechanismy pro ohlašování protiprávního jednání měly nastavené již řadu let.

Našli jste ve výčtu svou společnost? Čtěte dále.

Zavedení interního mechanismu pro hlášení protiprávního jednání musí mít však své náležitosti, které je možné sumarizovat taxativním výčtem:

  1. Musí být zajištěna důvěrnost poskytnutých informací a identity oznamovatele – whistleblowera.
  2. Určení osoby či oddělení, které bude mít na starosti důsledné prošetření daného oznámení.
  3. Stanovení soudné časové lhůty, dokdy musí být oznámení prošetřeno a dokdy musí být poskytnuta zpětná vazba oznamovateli, přičemž se nesmí jednat o delší dobu jak 3 měsíce. Oznamovatel musí zároveň obdržet notifikaci, že jeho oznámení bylo přijeto, a to do 7 dní od jeho podání.
  4. Poskytnutí jasných a přístupných informací ohledně postupu a podmínek v případě, že se oznamovatel rozhodne ohlásit protiprávní jednání externě[3], nikoliv interně.

Důležité je vědět také skutečnost, že provozování interních mechanismů pro ohlašování protiprávního jednání nemusí zajišťovat sama společnost, na koleni, bez expertízy. Není to neobvyklé a směrnice umožňuje, aby si společnosti najaly třetí stranu, která „interní“ ohlašovací kanály budou zajišťovat ve formě služby/dodávky.

Společnosti s 50 až 249 zaměstnanci také budou moci sdílet zdroje na vedení interních oznamovacích mechanismů, pokud jde o přijímání oznámení a prošetření. Vše za podmínky, že budou respektovány výše uvedené požadavky.

Klíčové informace aneb co mít na paměti

Je důležité nezapomínat na dva zcela bazální aspekty. Ten první se týká reálné funkčnosti interních oznamovacích mechanismů. I ve světle nejaktuálnějších právních výkladů zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob, je zcela klíčové, aby veškerá protikorupční opatření byla reálně funkční, chcete-li „živá“. Toto by mělo platit i pro interních oznamovací kanály, které se ve společnostech rozběhnou.

Ten druhý se týká základní myšlenky ochrany oznamovatelů protiprávního jednání. Pokud bychom se měli ve stručnosti zabývat tím, co konkrétně zmíněná „ochrana“ znamená, bavíme se primárně o zajištění, aby proti oznamovateli (údajného) protiprávního jednání nebyla aplikována žádná odvetná opatření[4] a v případě, že jsou, aby měl oznamovatel nárok na ochranná opatření a právnická osoba byla penalizovaná.

Nutné je také zmínit, že je to společnost, která musí prokázat, že kroky, které učinila v neprospěch oznamovatele, nebyla učiněna jako reakce (odvetné opatření) na jeho podání.

Důležitost pro Vaši společnost

Směrnice klade důraz na interní oznamovací mechanismy jako na první kontaktní bod v případě, že se (nejen) zaměstnanec setká s údajným protiprávním jednáním. Autority tak dávají příležitost soukromým společnostem prošetřit (a případně i ošetřit) případné protiprávní jednání s minimálním dopadem na jejich reputaci a minimálními náklady v případě soukromoprávních či trestněprávních sporů.

Dále poskytuje společnosti účinný preventivní nástroj, který může společnost upozornit na nedostatky či slabiny v interním chodu, které by v budoucnu měly finanční či jiné negativní dopady.

Doporučení ze strany Transparency

Organizace Transparency International (TI) se tématu ochrany oznamovatelů věnuje dlouhodobě, a to napříč rozličnými zeměmi s odlišnými legislativními rámci, od veřejné správy až po soukromý sektor.

TI proto disponuje řadou publikací, které Vám mohou sloužit jako zdroj inspirace při zavádění interních oznamovacích mechanismů, a které Vám poskytnou dostatečnou znalost problematiky ochrany oznamovatelů. Celu řadu těchto podkladů naleznete na naších webových stránkách.

Autorka je právničkou v TI.

 

[1] V případě, že soukromoprávní subjekt působí v oblasti, která představuje zvýšené riziko, a to především pro životní prostředí či veřejné zdraví, může členská země požadovat zajištění interních oznamovacích kanálů i v případě, že má méně jak 50 zaměstnanců.

[2] Kdo získá status oznamovatele (whistleblowera) a tedy bude chráněn v intenzích Směrnice, je uvedeno v Článku 2. Jedná se například o uchazeče o zaměstnání, stážisty/dobrovolníky bez pracovněprávního vztahu či o subdodavatele.

[3] Každá členská země bude mít povinnost zřídit orgán, jehož hlavní odpovědností bude přijímat a prošetřovat externí oznámení.

[4] Jaké jednání ze strany zaměstnavatele může být považováno jako odvetné opatření vůči potenciálnímu oznamovateli je definováno široce. Patří mezi ně i například pozastavení povýšení zaměstnance, zadržování školení, nepřevedení smlouvy na dobu určitou na smlouvu na dobu neurčitou, příkaz k absolvování psychiatrického vyšetření a jiné.


Štítky: Whistleblowing

Sledovat novinky

Přihlásit se k odběru všeobecného newsletteru

Podpořte nás

Bojujte s námi proti korupci

PODPOŘTE NÁS

Související zprávy

Bojujte proti korupci s námi.