Za prověření zakázky Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže se bude dál platit 10 tisíc. TI se snaží o změnu

Publikováno: 14. června 2017

Krajský soud v Brně zamítl žalobu Transparency International (TI) na nezákonnost poplatku 10 tisíc korun za podání podnětu k Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Kontrola veřejných zakázek tak zůstává nadále ztížena nejen odpovědným občanům a zastupitelům nebo neziskovým organizacím, ale paradoxně i dalším státním úřadům.

Budova Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže | zdroj: ÚOHS

Nový zákon o zadávání veřejných zakázek (ZZVZ) přinesl kromě mnoha jiných změn i nemilou zprávu pro všechny, kteří se chtěli podílet na kontrole nakládání s veřejnými rozpočty. Od října 2016 je každý, kdo má pochybnosti o postupu zadavatele a chce podat podnět k ÚOHS, povinen zaplatit poplatek 10 tisíc korun za podání podnětu. Poplatek je nevratný, nelze ho snížit a nelze ho ani odpustit. Bez zaplacení poplatku ÚOHS podněty nevyřizuje.

TI dospěla k názoru, že taková úprava odporuje nejen principu přístupnosti a otevřenosti veřejné kontroly nad hospodařením státu, obcí a dalších institucí, ale je též v rozporu s obecnými ustanoveními správního řízení, zákonem o poplatcích a zřejmě i ústavním pořádkem. Z těchto důvodů se rozhodla TI podat v dubnu tohoto roku správní žalobu ke Krajskému soudu v Brně.

Krajský soud nyní rozhodl o zamítnutí žaloby, přičemž konstatoval, že ÚOHS nepostupoval v rozporu se zákonem a ani poplatek sám o sobě či jeho výše není nezákonná či protiústavní. Soud ovšem zdůraznil hned několik sporných momentů v právní konstrukci poplatku: Přestože tedy zdejší soud sdílí řadu silných pochybností ohledně odůvodněnosti, korektnosti a srozumitelnosti pravidla podávaného z § 259 ZZVZ, jež nakonec může spíše než v „odbřemenění“ žalovaného vyústit v oslabení důvěry v jeho činnost a snad i samotnou existenci v oblasti dohledu nad zadáváním veřejných zakázek, neboť rozumně očekávatelnou snahou žalovaného by naopak mělo být spíše otevření dostatečného prostoru pro podávání podnětů, jež mohou výkon dohledu nad zadáváním veřejných zakázek žalovanému usnadnit a nikoli „jen přidělat práci“, a to tím spíše za situace, kdy jedinou nezbytnou formální reakcí na přijetí podnětu je pouze sdělení o způsobu jeho vyřízení, …“ 

Zdejší soud souhlasí se žalobcem v tom, že pojetí pravidla obsaženého v § 259 ZZVZ je netradiční v tom ohledu, že poplatek nevyjadřuje míru rizika podatele podnětu na způsobu vyřízení podnětu (poplatek je splatný vždy bez možnosti jeho vrácení kupř. tehdy, je-li podnět vyhodnocen jako důvodný, tj. alespoň vedoucí k zahájení správního řízení; to plyne z § 259 odst. 5 ZZVZ). Netradiční je pravidlo obsažené v § 259 ZZVZ i z toho pohledu, že od poplatku nelze osvobodit ani jej nelze snížit (§ 259 odst. 6 ZZVZ), a dokonce poplatek musí – podle zdejšího soudu vskutku absurdně – platit každý, kdo podnět podává, včetně např. orgánů veřejné moci (žádné osvobození ze ZZVZ neplyne a případné osvobození na základě analogické aplikace zákona o správních poplatcích je v § 259 odst. 7 ZZVZ vyloučeno).“ 

Transparency International vystupovala proti iniciativě zavedení poplatku za podnět od samého počátku. „Poslanci se nechali unést přílišnou tvořivostí a šli proti vizi předkladatel (Ministerstvu pro místní rozvoj), ale především proti občanům a vlastním kolegům zastupitelům v obcích. Ti  často sedí v opozici a nemají jinou možnost, jak řešit podivnou zakázku než právě podnětem na ÚOHS. Paradoxně pak budou poplatek za podnět nuceny hradit například i kontrolní orgány, které budou spravovat evropské dotace, a zjistí nesrovnalosti při zadávání zakázky. To je naprosto nepochopitelné,“ říká David Ondráčka, ředitel TI.

Vteřiny TI: Petr Leyer – ÚOHS a poplatek 10 tisíc korun | zdroj: TI

Krajský soud však v rozsudku dal případným oznamovatelům i naději, když konstatoval, že povinnost zabývat se relevantními informacemi obsaženými v podnětu má ÚOHS i nadále. Podle výkladu soudu ÚOHS pouze nemusí oznamovatele, který poplatek nezaplatil, informovat o způsobu vyřízení podnětu.

„Nevyřízením“ se tu podle zdejšího soudu nerozumí, že by žalovaný „nemohl“ skutečnosti obsažené v uvedeném podnětu samostatně či ve spojení s dalšími skutečnostmi zjištěnými v rámci výkonu dozoru nad zadáváním veřejných zakázek v nejširším smyslu využít v rámci své navazující činnosti, kupř. při úvahách ohledně zahájení řízení z moci úřední. „Nevyřízením“ se tu podle zdejšího soudu tedy nerozumí „zákaz“ zabývat se skutečnostmi, jež jsou v podnětu uvedeny, tj. „zákaz“ zabývat se postupem příslušného zadavatele v rámci příslušné zadávací procedury z moci úřední; „nevyřízení“ (resp. „nevyřizování“) podnětu nemůže znamenat, že skutečnosti, na které bylo v podnětu, jenž nebyl „vyřízen“, poukazováno, mají zůstat navždy mimo dohled žalovaného, a to tím spíše, bylo-li by z nich indikováno porušení zadávacích pravidel. Naopak žalovaný je tu právě od toho, aby i sám, nad rámec veškerých návrhů a podnětů, vykonával trvalý a efektivní dozor v oblasti zadávání veřejných zakázek, přitom přijímání podnětů mu výkon této působnosti a pravomoci usnadňuje a zefektivňuje.“ 

Petr Leyer, právník TI, dodává: „Budeme určitě pokračovat v dalších právních krocích k soudům vyšší instance, abychom měli jistotu, jak lze ustanovení o poplatku vykládat, a zda je poplatek vybírán zákonně, či nikoliv. Doufáme, že když nebude korigován výklad soudem, najde se rozumný zákonodárce, který navrhne zrušení poplatku. Požadovat za obyčejný podnět částku ve výši minimální mzdy, když není ani jisté, že ÚOHS zahájí řízení, je jasný exces a snaha ÚOHS nikoliv zakázky kontrolovat, ale pouze si ulehčit práci.“

Doufáme, že když nebude korigován výklad soudem, najde se rozumný zákonodárce, který navrhne zrušení poplatku.