Blog Milana Eibla: „Jak moc potřebujeme otevřený rejstřík skutečných majitelů?“

^{Milan Eibl, analytik TI | zdroj: TI}

V rámci čtvrté směrnice proti praní špinavých peněz a financování terorismu mají všechny státy EU povinnost zavést tzv. rejstřík skutečných majitelů, tedy státem vedenou databázi, která ke každé české firmě přiřadí osobu stojící na konci jakékoliv změti majetkových vztahů.

Není to jednoduchá mise a bezpochyby má i svá úskalí, ale nesporné výhody převažují. A ty byly podle našeho názoru v českém pojetí upozaděny. Teď má ale Česká republika druhou šanci (směrem k ministerstvu financí nutno smutně dodat – my vám to říkali) a možná se blýská na lepší časy. Do vínku byla totiž těmto rejstříkům v rámci páté směrnice přidána nová a důležitá podmínka – musí být veřejně přístupné. Má to však svá „ale“.

Přísně neveřejné

Zpřístupnění informací o skutečných majitelích napříč EU je logickým navazujícím krokem na již vzniklé rejstříky skutečných majitelů. Ačkoliv mají být tyto informace dostupné především vybraným státním institucím, potenciál např. pro občanskou společnost, investigativní novináře, ale i pro firmy samotné zůstal kvůli neveřejnosti nevyužit.

I proto jsme po skutečných majitelích holdingu Agrofert museli pátrat v zahraničí, místo abychom tyto informace mohli získat na domácí půdě.

Čí je to kůň?

Samotná myšlenka dat o skutečných vlastnících je správná, a to nejen ke svému primárnímu účelu – tedy pro boj proti praní špinavých peněz a financování terorismu – ale i z hlediska lepší kontroly v oblasti nakládání s veřejnými rozpočty. Minimalizuje totiž počet společností, u kterých nelze díky nejasnému majetkovému vztahu zjistit, kam veřejné finance skutečně putují.

Tomu odpovídají i apely mezinárodních organizací, ekonomických expertů a nakonec i prohlášení českých i zahraničních politiků, kteří ekonomickou kriminalitu a praní peněz považují za prioritní oblasti.

Nutno dodat, že se tím automaticky nevyřeší problematika tzv. bílých koní, popř. nastrčených osob, které slouží jako pouhé papírové krytí skutečných majitelů. V určitých případech bude možné i v těchto rejstřících zakrýt poslední článek řetězce a skutečného konečného vlastníka. Velký smysl má ale v těchto případech práce investigativních novinářů a  občanské společnosti. V souvislosti s využíváním bílých koní v majetkové struktuře jsou schopni detekovat varovné signály a identifikovat v uveřejněných datech potenciální nesrovnalosti.

Konec problémů

Veřejná dostupnost údajů také může vyřešit některé problémy, se kterými se prvotní implementace rejstříků potýkala:

• Za prvé, nepůjde už o jednostrannou povinnost pro podnikající subjekty. Ty nyní získají i možnost dohledat informace o potenciálních obchodních partnerech a tedy větší informační základu pro navazování obchodních vztahů.
• Za druhé, díky přístupu veřejnosti do rejstříků vznikne alespoň nějaká možnost kontroly správnosti vkládaných údajů.
• Za třetí, vyrovná se informační asymetrie, kupříkladu v případě společností s ručením omezeným existuje již dnes možnost vyhledat přímého majitele z obchodního rejstříku, stejně tak v případě akciové společnosti s jediným akcionářem.

S implementací se však pojí i několik úskalí, která by mohla snížit informační hodnotu poskytovaných dat. I proto jsme v Transparency zastánci neuspěchaného a promyšleného postupu.

Je například otázkou, jak bude vyřešen přístup do registru, popřípadě záznam o vyhledávaných datech jednotlivých uživatelů. Také záleží na podobě, v jaké budou informace poskytovány. Bude skutečný majitel zveřejněn zcela bez identifikátorů, tedy pouze jeho jméno a příjmení?  Bude nějak zohledněn celý majetkový strom nebo půjde pouze o poslední článek?

Česko eviduje, neregistruje

V českém prostředí byla zatím vytvořena pouze evidence, nikoliv rejstřík, proto se lze přímo na její úvodní stránce dozvědět, že se na informace nevztahuje ani tzv. princip materiální publicity – zkráceně, že na informace v evidenci není nahlíženo automaticky jako pravdivé. Nejsou ani stanoveny žádné přímé sankce za nesplnění povinnosti vložení informací. Tato praxe se, doufejme, s přístupem veřejnosti také změní.

Na začátku jsem vcelku optimisticky uvedl, že máme druhou šanci. Nenechte se mýlit, tak jednoduché to nebude, možná se z tématu opět stane politikum a věcná diskuse ustoupí do pozadí. Ale nemusí to tak být. Jeden rejstřík, resp. evidenci jsme už zprovoznili. Říkejme jí prototyp. Základní myšlenku to splnilo, ale efektivita pokulhávala. Teď je na čase vytvořit plnohodnotný model, který obstojí v reálném světě a nebude jen dalším zbytečným lapačem e-prachu.