OpenLux jako exemplární příklad pro členské státy

Aktualizováno 01. 03. 2021

Lucembursko zůstává i po implementaci evropské směrnice proti praní špinavých peněz daňovým rájem uprostřed EU. Investigace OpenLux ukázala, že kde není vůle, pravidla neplatí. Lucemburské pojetí práva je varováním i pro Českou republiku.

Milan Eibl, vedoucí analytik TI | zdroj: TI

140 tisíc firem, 55 tisíc prázdných schránek, 4,5 bilionů eur, 80 % investičních fondů s nejasnými majiteli. Výsledek lucemburské snahy o implementaci směrnice EU proti praní špinavých peněz a financování terorismu (AML směrnice) přináší nehezký obrázek o stavu jednoho z daňových rájů Evropské unie. Jenže to není zdaleka konec příběhu.

Novináři z francouzského večerníku Le Monde ve spolupráci s konsorciem investigativních novinářů OCCRP se chtěli ponořit do hlubin lucemburského rejstříku skutečných majitelů. Protože ale zjistili, jak moc omezená je jeho funkčnost, rozhodli se ze získaných dat udělat set vlastní, a přiblížit se tak informacím o tom, kdo všechno se v tomto daňovém ráji EU schovává.

Ačkoliv v České republice tato kauza proplula bez většího zájmu, jde o do jisté míry unikátní projekt, protože se na rozdíl od jiných mezinárodních projektů nepracovalo s uniklými dokumenty, ale s informacemi, které byly dostupné ve veřejném rejstříku. I tak vydala data na sérii článků o vlivových skupinách, které se pod pláštíkem anonymity schovávají. Tím ale přínos projektu nekončí. Celý případ totiž nabízí i poučení, a to hned v několika rovinách.

Za prvé, na celoevropské úrovni ukazuje lucemburský případ nedostatky v definici skutečného majitele, jak ukázala analýza kolegů z berlínského sekretariátu Transparency International. Ačkoliv Lucembursko implementovalo požadavky AML směrnic, v zákonném rámci bylo možné schovat skutečné majitele cca 80 % investičních fondů, které se v Lucembursku nacházejí.

Za druhé, na lucemburské úrovni se potvrzuje poměrně známá realita — tento malý evropský stát je oblíbenou destinací pro firmy založené nerezidenty, tedy občany cizích států, kterým stát poskytuje ať už benefit daňový či výhodu anonymity. To se může nezkušenému oku zdát jako skutečná výhoda, protože se tím do země láká zahraniční kapitál. Jenomže pokud pěkná řádka z toho jsou pouze prázdné schránky, tedy firmy, které prakticky nevykonávají žádnou činnost, a které slouží jen k přeposílání peněz, najednou se z této výhody stává reputační riziko. A pro Lucembursko je to reputační dluh, se kterým se mělo začít vypořádávat už před lety.

Za třetí, lucemburské transponování 5. AML směrnice a zavedení otevřeného rejstříku skutečných majitelů je varovný příklad pro další členské státy EU, které volí, stejně jako Lucembursko, minimalistickou strategii, a tedy zavedou jen to, co směrnice žádá, ale ani o chlup víc. Kde si budou moci zkrátit cestu, tam ji zkrátí. A to je smutný způsob rezignace na zavádění efektivních (nejenom AML) opatření.

Marné volání

A tak se dostáváme k českému zákonu o evidenci skutečných majitelů, který prošel v poslaneckém znění, a 3. února byl vydán ve Sbírce zákonů. Marně jsme volali po větší ambicích, marně jsme upozorňovali na chyby, marně podávali senátoři pozměňovací návrhy. Výsledek je totiž takový, že budeme mít veřejný rejstřík skutečných majitelů, ale tam dobré zprávy končí.

Rejstřík bude veřejný, ale jeho konkrétní podoba stále není jasná, stejně tak jako jeho možné funkcionality. Míru efektivity však dost naznačuje současná podoba evidence skutečných majitelů. V Transparency jsme zkoušeli získat informace o několika společnostech a nestačili jsme se divit, jak kreativní jsme dostávali reakce.

Každý z oslovených rejstříkových soudů pojal naši žádost po svém — celou svou zkušenost jsme pak popsali zde. Nelze než doufat, že alespoň v tomto ohledu předstihneme Lucembursko, kde mohli novináři pracující na kauze OpenLux informace hledat pouze podle názvu firmy. Ministerstvo spravedlnosti ČR by mohlo spustit skutečně otevřený rejstřík, kde bude možné hledat alespoň stejně jako v obchodním rejstříku.

Sankční systém je v české transpozici sice stanoven, ale jeho vymáhání je prozatím velkou neznámou. Jak naznačili zástupci ministerstva financí, sankce se bude uplatňovat v případě, že subjekt neuvede žádného skutečného majitele, nikoliv v případě uvedení nesprávné či neúplné informace. Ze stolu byl bohužel smeten senátní návrh, kdy by neuvedení nebo nesprávné uvedení skutečného majitele bylo důvodem pro neudělení veřejné zakázky.

Kostlivci ve skříni

To hlavní, co se podařilo ukázat na rozkrytí lucemburského rejstříku, nebyl seznam firem s kontroverzními majiteli, ale především alibismus lucemburské státní správy vytvořením rejstříku, který měl všechny kostlivce ve skříních buď schovat anebo znesnadnit jejich hledání.

Jde o kardinální nepochopení přínosu podobných rejstříků, kterého jsme s velkou pravděpodobností svědky i u nás. Dostupnost podobných dat umožňuje identifikovat rizikové struktury, a tím pomoci státní správě. Pokud je odhaleno, že firma uvedla nesprávného skutečného majitele, není to chyba státu, ale impuls pro rejstříkové soudy situaci řešit, podobně jako neuvedení účetní závěrky. Je však chyba státu, pokud neposkytne efektivní nástroj a procesy, které zlepší vymahatelnost protikorupčních principů.

Minimalistická strategie je často pro ty, kteří nechtějí mít funkční systém, ale chtějí si říct, že mají splněno. Ať už je motivací cokoliv, minimalistickou strategii jsme uplatnili i u transpozice poslední, 5. AML směrnice. A až se novináři v budoucnu zaměří na náš rejstřík skutečných majitelů, můžeme dopadnout podobně, ne-li hůř než Lucembursko.

Autorem je vedoucí analytik Transparency. Komentář byl sepsán pro Deník Referendum.


Sledovat novinky

Přihlásit se k odběru všeobecného newsletteru

Podpořte nás

Bojujte s námi proti korupci

PODPOŘTE NÁS

Související zprávy

Bojujte proti korupci s námi.