Nenávist šířená po internetu

Aktualizováno 16. 12. 2019

Digitální sociální sítě byly příslibem nové kapitoly v komunikaci, v níž zmizí mnoho dosavadních zábran – především vzdálenost v čase a prostoru – a lidé budou snáze a rychleji sdílet to, co je zajímá, spojuje, zušlechťuje. Dnes jsme svědky opaku. Hybridní komunikační systémy šíří lež rychleji než pravdu a nenávist protežují před snahou o vzájemné porozumění. Podívejme se detailněji na to, jak jejich digitální povaha souvisí se společenskými změnami, které jsou příčinou explozí nenávisti na internetu.

Kateřina Gamal Richterová & Lukáš Houdek – Hate speech | zdroj: TI

Nenávist je mimo zákon

Svoboda slova je některými uživateli sociálních sítí zaměňována za beztrestnost podněcování k nenávisti, beztrestnost pomluvy či šíření poplašné zprávy a dalších a dalších trestných činů popsaných občanským zákoníkem.

„Je to pro nás nové prostředí. Hákový kříž vytetovaný na ruce, hajlování v hospodě – to pro nás bylo známé a reálné prostředí. Nyní se to děje převážně ve virtuálním prostředí. Musíme si zvyknout na to, že co se děje na internetu, je totéž, jako by se to dělo v reálném prostředí. A musíme se naučit zajišťovat důkazy v tomto novém prostředí,“ uvedl pro Deník N nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman.

Ačkoliv se více a více státních autorit shoduje na tom, že tento druh trestné činnosti je třeba potírat, neděje se tak. Opusťme však hned na začátku kvazi-diskusi o svobodě slova, neboť je jednoznačné, že nenávistné projevy na internetu, stejně jako kdekoliv jinde, jsou nelegální a je pouze otázkou vůle, času a kapacit, aby byly jako takové i postihovány. Už proto, že se právě na sociální sítě „stěhují“ z reálného světa.

Řešení problému se přenáší na jeho oběť

Nenávistný projev na Facebooku | zdroj: JSNS

Mluvčí v našem videu, Kateřina Gamal Richterová a Lukáš Houdek, upozorňují na panující obecné přesvědčení, na sdílený „mind-set“, že proti tomuto druhu trestné činnosti se má jaksi bránit oběť sama. Nejde přitom o sekundární viktimizaci oběti (tedy snahu hledat odpovědnost za zločin u toho, na němž byl spáchán, která bývá nejčastěji zmiňována u sexuálního násilí). Jde o nenápadný civilizační jev přinejmenším stejně nebezpečný: přenášení odpovědnosti za řešení společenského problému na konkrétního jedince. Zygmunt Bauman ho pregnantně pojmenoval takto:

odpovědnost za řešení různých zmatků, které neustále se měnící a těkavé podmínky produkují, se přenesla na bedra konkrétních jedinců – od nich se nyní očekává, že se budou svobodně rozhodovat a že veškeré následky svých rozhodnutí ponesou a unesou. Není vyloučeno, že rizika, která jsou zahrnuta v každém rozhodnutí, jsou produkována silami, jež pramení za hranicemi chápání a schopností jedince, přesto je však údělem a povinností tohoto jedince za ně platit, protože neexistují žádné směrodatné návody, které by při řádném dodržení umožňovaly vyhnout se chybám.“1

Jak toto obecné shrnutí souvisí s hate-speech v on-line prostředí? Dojde-li k nenávistnému a nezákonnému slovnímu útoku vůči smýšlení, víře či etnicitě druhého člověka, pak systém, stát a orgány činné v trestním řízení v České republice, kolabují, neplní svou funkci, jsou zřetelně bezradné, jak uplatnit svou autoritu: technicky i z hlediska práva.

Screenshot článku | zdroj: iRozhlas.cz

Řešíme tedy častěji a intenzivněji, jak na útok má reagovat oběť, jak se má zařídit, co s ním dělat, než to, jak na útok mají reagovat orgány k tomu povolané.

Přitom právě u útoků z nenávisti jsou obranné možnosti oběti, pokud nechce (či nemůže) použít tytéž prostředky jako útočníci, nulové. Oběť sama má nějak řešit problém, který vytváří někdo jiný a který neřeší ten, kdo je k tomu (tradičně) povolán.

Hybridní komunikační systémy

Šíření nenávistných projevů na on-line sítích má tedy svůj jasný společenský základ a kontext. Ale přece jen jde o cosi specifického z hlediska světa, v němž se odehrává, i z hlediska mechanismu a technologií, které se na něm podílejí.

Právě proto hovoříme o hybridních komunikačních systémech (pojem pochází od teoretika médií Andrew Chadwicka), tedy komunikačních systémech, které efektivně propojují stará a „nová“ média s politikou. Nebojme se těch tří slov a pojďme si popsat, jak tyto systémy nenávist šíří.

Nenávist kráčí ruku v ruce se lží

Je už všeobecně známo, že nepravdy, dezinformace a fake news se šíří v digitálních sociálních sítích rychleji než pravdivé informace. Známý výzkum MIT dokládá, že pravdivé informaci trvá (oproti lži) šestkrát déle, než doputuje k 1500 uživatelům Twitteru.

Pravdivý post nikdy nepřekročí hloubku deseti sdílení, tj. retweetů, v jedné linii téhož primárního zdroje, zatímco nepravdivý dosáhne hloubky 19 retweetů desetkrát rychleji než pravdivý svých deseti! (Tyto parametry má ale šíření lží na Twitteru v USA, v angličtině. Pro češtinu a české prostředí data nemáme.)

Co je však důležitější, že u takto „měřených“ lživých tweetů je také dokázáno, že responze na ně má podobu strachu, znechucení a překvapení, zatímco pravdivé inspirují častěji k smutné či radostné reakci.

Lež sama není palivem nenávisti

Řekněme, že nenávistnou reakci tedy vyvolávají mnohem častěji nepravdivé zprávy. Nejde ovšem o pravdivostní hodnotu jako takovou. To, že informace není pravdivá, vás nutně při jejím čtení z křesla nezvedne, obzvlášť pokud o její nepravdivosti nevíte.

Výše zmíněná průkazná statistika poněkud zakrývá podstatu vztahu mezi pravdivostí a emocionalitou: nepravdivé informace jsou šířeny za účelem vyvolání a mediace nenávisti. Rychlost jim nedodává pravdivostní hodnota, ale emocionální náboj, jinými slovy nešíří se rychle, protože jsou lživé, ale proto, že uživatele motivují k negativnímu emočnímu projevu.

Cestopis nenávisti

Autoři studie Projevy nenávisti v on-line prostoru a na sociálních sítích popsali, jak se „hejt“ šířil po českém internetu v době tzv. imigrační krize v roce 2015. Základní rysy jsou stále platné: trajektorie šíření hate-speech s nenávistným narativem začíná často na zpravodajských portálech, které umožňují snadné přihlášení do diskusních skupin (bez nutnosti autentifikace profilu) a zakládání blogerských profilů, nebo na portálech, které se šířením dezinformací a nenávisti věnují plánovitě.

V prvním případě nenávistným projevům nahrává neochota editorů moderovat diskuse a dohlížet redakčně na obsah blogů, jestliže je to v rozporu s obchodními zájmy médií.

Na Facebooku jako „zesilovače nenávisti“ fungují buď konkrétní profily s vysokým počtem followerů, anebo skupiny, které k šíření nenávistných narativů mobilizují své členy. Ty repostují články utvářející potřebný nenávistný narativ.

„Ačkoliv na sebe strhávají pozornost primárně facebookové stránky s velkým počtem fanoušků, značnou roli zde může hrát i tzv. long tail, tj. velké množství stránek s malým počtem fanoušků sdílejících nenávistné obsahy, jejichž celkový agregovaný dopad však může být vysoký.“2 K finalizaci funkčního hybridního komunikačního systému pro šíření nenávisti dochází tak, že si hate-speach a nenávistné narativy berou za své politici, kteří je využívají k posílení vlastní pozice.

Trendy v nenávidění

Řekli jsme, že nenávistné projevy jsou vázány na konkrétní narativy. Hate-speech musí mít určitý „nosič“, příběh, který ho mediuje a vyvolává. Zatímco nenávist jako aspekt zůstává, cíl jejího nasměrování se proměňuje.

V ČR jsme například kolem roku 2015 byli svědky nárůstu hate-speech zaměřeného proti potenciálním imigrantům překračujícím hranice EU. Téma uprchlíků šlo ruku v ruce s tématem boje proti islamizaci naší společnosti. Momentálně vidíme ústup otevřeně útočných projevů proti islámu a jeho nahrazování pseudo-akademickým diskursem. Daleko častějším terčem nenávistných výroků se staly instituce Evropské unie. Do kurzu se vrací i proti-romská nota – zřejmě v reakci na vytěžení proti-imigračního běsnění.

To naznačuje, že smyslem mediace nenávistného diskurzu je právě uvolňování frustrace, negativních emocí a zlosti. „Terče“ se mohou proměňovat – začasté podle politických potřeb těch, kdo z frustrace a nenávisti těží pro své společenské angažmá – ale nenávist zůstává.

Je nepříjemnou skutečností, že projevy a zdroje nenávisti spolu příliš nesouvisejí. „Nelze popřít, že mnoho lidí zaujímá nenávistné postoje vůči migrantům či muslimům. To však neříká nic o tom, z jakých kořenů tato nenávist vychází a co je jejím skutečným cílem.3

Magnetismus nenávistných narativů

Zastavme se ještě u propojení (nepravdivého) narativu a nenávistných útoků. Budete-li dnes vyhledávat obsah týkající se některého tématu, které právě slouží jako narativ pro hate-speech, pak se vám nenávistný obsah zobrazí dříve a více, než neutrální informace, a tím se ještě víc urychlí jeho šíření.

Je tomu tak proto, že softwary filtrující příspěvky na Youtubu, Facebooku a Twitteru sledují popularitu určitých slov a frází v audiovizuálním obsahu a snaží se doporučovat ty, které se osvědčily, tj. mají vysokou četnost zhlédnutí a sdílení. Paradoxně se tedy šíření lži a nenávisti posiluje i tím, že se snažíme šířit a hledat jejich opak.

Funguje tu stejná rezonance, která uživatelům digitálních sociálních sítí akomoduje obsah a ostatní uživatele podle toho, s jakým obsahem a uživatelskými profily interagovali dříve. Vedle přirozené lidské tendence spolčovat se s těmi, s nimiž sdílíme světonázor, je tu tendence algoritmu tomuto světonázoru „sloužit“ a odstraňovat z dohledu vašeho vyhledávače obsah, který by váš svět mohl narušit. (Více jsme o tom psali v textu o digitální samotě.)

Algoritmy živená masovost obejmu informací, které se po sociálních sítích šíří, a počtu těch, kteří nenávistný a lživý obsah produkují a redistribuují, způsobuje, že se dříve marginální a extrémní agenda šíří z okrajových médií do těch mainstreamových. Dochází tak k normalizaci nenávisti.

A tím se dostáváme k tomu nejnáročnějšímu: k snaze pochopit příčiny nenávisti.

Příčiny nenávisti

Nenávistný projev na internetu v dnešní podobě je nejčastěji pouze médiem uvolnění frustrace, nikoliv reakcí na existenci konkrétního „terče“. Ačkoliv v našem videu Kateřina Gamal Richterová podotýká, že příčinu nenávisti musí najít každý v sobě samém, lze poukázat na určité společenské zesilování nenávisti, které jde ruku v ruce s aktuální „tekutou“ sociální realitou.

Obecným rysem nenávistných útoků se zdá být to, že identifikují skupinu, která nemá šanci etablovat sebe samu jako průměr (např. etnickou nebo sociální minoritu), tu pak dehumanizovat a eskalací nenávistných projevů si ulevovat od tísně a pocitu vlastní irelevance – mnohdy oprávněného v tom smyslu, že v některých západních demokraciích byly dlouho opomíjeny potřeby a problémy celých societ.

Proto pak Zygmunt Bauman píše, že možnost namířit vztek vůči uměle unifikované skupině bezbranných bytostí (např. uprchlíků), je záchranou pro ty, kdož se sami cítí dehonestováni systémem – má na mysli sociálně slabé, de facto vyloučené příslušníky západní civilizace, prekariát, white trash apod. 

Pro tyto vyděděnce, kteří se domnívají, že už hlouběji snad ani klesnout nemohou, je zjištění, že pode dnem, na které byli zatlačeni, se nachází další dno, spásnou událostí, která zachrání jejich lidskou důstojnost i to, co zbylo z jejich sebeúcty. Příchod masy migrantů bez domova, připravených o lidská práva, nejenom v praxi, ale i podle zákona, poskytuje (vzácnou) příležitost právě k takové události. Tím se vysvětluje, proč současnou masovou migraci provází rozmach xenofobie, rasismu a šovinistického typu nacionalismu – a ohromujícího, stejně jako nevídaného volebního úspěchu xenofobních, rasistických, šovinistických stran a hnutí a jejich hurávlasteneckých lídrů.“4

Základem šíření a úspěchu nenávisti, její normalizace, tedy může být určitá civilizační frustrace těch, kdo nenávistné narativy šíří. Je příznačným paradoxem, že jejich nejhlubší motivace je, z čistě psychologického hlediska, vlastně pozitivní: jde o pokus zachránit vlastní lidskou důstojnost ve společnosti, kde se pro některé lidi zachování vlastní důstojnosti stalo jinou cestou v podstatě nedosažitelné. Ale jak zdůrazňuje mluvčí v našem videu: „Rozhodně to není omluva!“

Kam jít dál

Citace

  1. Tekuté časy. Život ve věku nejistoty. Zygmunt Bauman. Academia Praha 2017, s. 11.
  2. Projevy nenávisti v on-line prostoru a na sociálních sítích. Matouš Hrdina, Hana Daňková, Liudmila Kopecká. Člověk v tísni, Praha 2016, s. 28. Dostupné z https://www.clovekvtisni.cz/en/analyza-projevy-nenavisti-v-online-prostoru-a-na-socialnich-sitich-553pub 
  3. Projevy nenávisti v on-line prostoru a na sociálních sítích. Matouš Hrdina, Hana Daňková, Liudmila Kopecká. Člověk v tísni, Praha 2016, s. 32. Dostupné z https://www.clovekvtisni.cz/en/analyza-projevy-nenavisti-v-online-prostoru-a-na-socialnich-sitich-553pub
  4. Cizinci před branami. Zygmunt Bauman. Broken Books Olomouc 2017, s. 18

Autor: Ondřej Cakl

Poděkování za podporu

Materiál vznikl díky grantu T-Mobile Pomáháme v rámci projektu Immune Enhanced.


Projekty a kauzy: Dezinformační imunologie Transparency International

Sledovat novinky

Přihlásit se k odběru všeobecného newsletteru

Podpořte nás

Bojujte s námi proti korupci

PODPOŘTE NÁS

Související zprávy

Bojujte proti korupci s námi.