Blog Petra Leyera: „Pět fází umírání státního aparátu“

^{Petr Leyer, právník TI | zdroj: TI}

Americká psychiatrička Elisabeth Kübler-Ross na konci 60. let minulého století představila psychologický model popisující, jak se lidé vyrovnávají s umíráním (obecněji smutkem, traumatem). A stejně jakoby se čeští politici vyrovnávali s rozkladem státní správy.

Popírání – „Cítím se dobře.“, „Tohle se nemůže dít, ne mně.“

Všechno je v pořádku, žádné profesionální úředníky nepotřebujeme, a už vůbec ne dobře placené. Stát budeme řídit jako firmu. Stát má být pouhý sloužící, i proto volím pravici.

Hněv/agrese – „Proč já? To není fér!“, „Proč se to děje mně?“

Ti, kteří měli přijít, nepřišli. A Vojtěch nebude slušný a řekne jméno.

Smlouvání – „Chci se dožít svých vnuků.“, „Udělám cokoliv, abych mohl/a žít ještě pár let.“, „Dám všechny své peníze za…“

Když to tedy chce EU, nějaký ten zákon přijmeme (o 10 let později). Uděláme cokoliv, abychom nepřišli o dotace.

Deprese – „Jsem tak smutný, proč se s čímkoli obtěžovat?“, „Umřu, tak o co jde?“, „Ztratil/a jsem milovaného/milovanou, proč dál žít?“

Stejně je to beznadějné, státní úředníci tu vždycky byli a budou, nikdy nic dobrého neudělali. Reforma nemá cenu.

Smíření – „Bude to v pořádku.“, „Nemůžu proti tomu bojovat, měl bych se na to připravit.“

Nelze provozovat stát bez kvalitní administrativy. Úředník bude sebevědomí odborník, nikoliv šedá myš a kývač establishmentu.

Zákon o státní službě máme, ale má spoustu slabin. Pokud chceme fungující stát, hlavně pro případy podobné současné situaci (aby nemusel úřady obíhat pojišťovák), revize je nutná. A bude náročná (finančně, personálně, politicky).

Je potřeba změnit celkový „mindset“ politiků i úředníků. Bez toho se nikam nepohneme a v krizi budeme spoléhat na náhodu a čelit chaosu. V Transparency to říkáme průběžně dlouhá léta, ale politická vůle nalézat mezi úředníky odborníky a mj. i oponenty, je mizivá.

Autorem je právník TI.