Blog Lindy Kunertové: „Rok po výbuchu v Bejrútu zůstává Libanon v troskách“

^{Linda Kunertová, bývalá spolupracovnice TI, nyní působí jako analytička v Libanonu | zdroj: TI}

Libanon, jeden z nejmenší států na Blízkém Východě, je palčivým příkladem toho, jak může korupce a dominance mocenských skupin přivést kdysi prosperující stát na hranici kolapsu. Již téměř dva roky se země zmítá v politické a ekonomické křeči, kterou od masivních protestů roku 2019 navíc eskalovala koronavirová pandemie a loňská exploze v přístavu hlavního města.

Výbuch na severu Bejrútu tehdy zasáhl všechno a všechny – rozmetal celé čtvrti, připravil o život stovky lidí a zranil další tisíce, a statisícům Libanoncům sebral živobytí. Stejně jako dnešní ekonomická krize byl výbuch přímým důsledkem fungování korupčního ekosystému, který se v zemi rozrůstá už desetiletí – exploziva, která katastrofu zapříčinila, byla v přístavu nepatřičně uskladněná s vědomím vlády po několik let, bez ohledu na opakovaná varování bezpečnostních složek o jejich vysoké rizikovosti.

Vlna solidarity, jež se po výbuchu zvedla po celém světě, v Libanoncích zanechala pouze hořkost. Miliardy dolarů, které do země zamířily na její obnovení a podporu, totiž ve velké části případů skončily v kapsách místních politiků. Prostřednictvím netransparentního systému komerčních bank, které místní elity vlastní, se k zasaženým rodinám a neziskovým organizacím dostal mnohdy třeba jen nepatrný zlomek původně odeslaných peněz. Smutné události také spustily společenský exodus – kdokoliv s příležitostí zemi opustit tak udělal, nebo čeká na vízum.

Necelý rok po výbuchu

Během posledních měsíců se situace opět dramaticky zhoršila a cena místní libry se v poměru s dolarem pohybuje na historických minimech. Centrální banka nestíhá tisknout peníze, stát nemá dostatek peněz na zaplacení dodávek ropy a běžné domácnosti tak častěji elektřinu nemají, než mají.

^{Banka v Bejrútu | fotografie: Linda Kunertová}

I v milionovém Bejrútu, nejbohatší oblasti státu, se krize zrcadlí na každém kroku – kvůli nedostatku benzínu v zemi lemují ulice, ve kterých se nachází benzinové pumpy, kolony o stovkách aut; mnohé restaurace podávají jen jídla, jejichž příprava nevyžaduje proud. Lidé běžně mění dolary za místní měnu přes WhatsAppové skupiny na černém trhu, který má kvůli neudržitelné měnové politice výhodnější směnný kurz než oficiální banky.

Mezi těmi, kdo si vůbec ještě můžou dovolit chodit do restaurací, se množí se případy otravy jídlem, protože suroviny skladované v lednicích bez proudu se nevyhnutelně v letních teplotách kazí. Podle mnohých se v Libanonu schyluje k dalším civilním nepokojům.

Všudypřítomná korupce

Stav dnešního Libanonu má podle místních na svědomí mocenský ekosystém a korupční prostředí, který tvoří a obklopuje tamější politický establishment. Ve veřejné, ale i soukromé sféře, není korupce jen příležitostnou záležitostí, ale je přímo podmínkou nezbytnou k existenci. Nejedná se jen o peníze, ale i o výměnný obchod s mocí a vlivem.

Mocenské struktury a jejich političtí představitelé jsou totiž ve vládě zakořenění endemicky hluboko. Titíž politici, kteří vládli zemi během občanské války v sedmdesátých letech, sedí v parlamentu dodnes. Jsou to také titíž politici, proti nimž po měsíce protestovaly statisíce Libanonců při revoluci na podzim roku 2019. Ačkoliv většina země dnes požaduje jejich odchod stejně silně, jako předloni, pozice místních politiků jsou neotřesitelné.

^{„Milý Flashi, jsi mnohem čestnější a jsi nám mnohem dražší než kterýkoliv z našich zkorumpovaných politiků!“  | fotografie: Linda Kunertová}

Libanon je také politickým působištěm Hizballáhu, šíitské teroristické skupiny, která ovládá některé státní sektory. Jedním z nich je například energetika. Navzdory eskalujícím problémům státu se zajištěním dostatku elektřiny se Hizballáh aktivně snaží situaci udržet na status quo a sektor nereformovat. Prostřednictvím své sítě má skupina pod kontrolou většinu soukromých generátorů, které jsou lidé nuceni využívat pro zajištění elektřiny na běžný provoz domácnosti.

Během ropné krize v posledních měsících, kdy jsou pro nedostatek ropy státní elektrárny schopny dodávat proud jen kolem šesti hodin denně, vyrostla cena soukromých generátorů téměř dvojnásob, a Hizballáh na situaci přímo profituje.

Politické elity s neomezenou mocí

Struktura křesel v parlamentu a rozdělení dalších výkonných funkcí jsou určeny na základě náboženské příslušnosti – tuto podmínku stanovuje libanonská ústava. Ta reflektuje náboženskou roztříštěnost v zemi, jež je domovem křesťanských maronitů, muslimských sunnitů i šíitů, a každé ze skupin přiděluje určité místo ve vládě.

Od dob starověké Fénicie, ve které se rodila historie Libanonu, sice uběhly tisíce let, ale model vedení státu se prakticky nezměnil. Společnost ovládá malá skupinka mocenských klanů, dnes sekt, které mezi sebou bojují o dominanci. Pozice ve vládě a na jiných strategických místech ve státním sektoru, jako jsou státní banka nebo soudy, nepřipadají lidem s kompetencemi, ale relativně úzké skupince lidí z příslušné sekty, která má tradičně resort na starosti.

Jakákoliv reorganizace lidí ve vládě nepřipadá v úvahu, protože by příliš narušila křehkou sektářskou rovnováhu, jež si náboženské strany roky urputně udržují, aby zůstaly u moci. Tento neprodyšný a těžko manévrovatelný systém dal přirozeně vytvořit ideálnímu podhoubí pro klientelismus a korupci.

^{Sílící protesty | fotografie: Linda Kunertová}

A to do takové míry, že jakákoliv fungující státní infrastruktura prakticky neexistuje. Veřejné vzdělávání a zdravotnictví jsou vládou podfinancované a vedené tak nedůstojně, že navzdory astronomickým cenám většina Libanonců využívá soukromých škol a nemocnic.

Klan Hariri

V současnosti navíc Libanon vládu nemá. Od loňského výbuchu se bývalému a zároveň nastávajícímu premiérovi Saadu El Haririmu (zastupující šíity) nedaří domluvit s představiteli křesťanských maronitů, kteří jsou nespokojeni s poměrem křesel v kabinetu, který by jim připadl. Parlament se tak nachází ve stagnaci a země se spolu se svou měnou každým dnem propadá hlouběji do propasti chudoby.

Saad El Hariri nastoupil k moci před patnácti lety, nedlouho po smrti svého legendárního otce Rafica al Haririho. Ten se přičinil za ukončení občanské války v devadesátých letech a prakticky od té doby  Libanonu vládl. Vliv Haririho v zemi je pro evropská měřítka těžko představitelný.

^{„Bejrút řve“ | fotografie: Linda Kunertová}

Rodina Haririho je například akciovým vlastníkem v prominentní miliardové stavební firmě Solidere, která byla založena k účelům rekonstrukce poválečného Beirutu a do dnešního dne je částečně vlastněna vládou. Od doby Rafica Haririho, který firmu založil, má Solidere uzákoněné právo odkoupit jakékoliv soukromé pozemky a budovat na jejich místě vlastní výstavby – to vše pod záminkou konání v zájmu státu. V praxi se ale Solidere nespočetněkrát zmocnil nemovitostí nátlakem, a čelí podezření, že je většinově ovládaná Haririm, ačkoliv jakákoliv soukromá osoba nesmí vlastnit víc než 10 % akcií firmy.

Slavný hotel v obležení střetu zájmů

Symbolem tohoto absurdního střetu zájmu je například letitý spor o hotel St. George, jenž byl v padesátých letech destinací umělecké smetánky z celého světa. Po občanské válce se Hariri rozhodl hotel, ač zchátralý, vyvlastnit. Jeho původní majitel, který Haririho plán odmítal, se ale pustil do dvaceti pětiletého byrokratického boje o jeho záchranu.

Až loni v únoru se původní majitel dočkal povolení si hotel ponechat. Mezitím ale Haririho společnost zabrala veškerý veřejný prostor kolem budovy hotelu, včetně jeho přilehlých pláží, a kompletně jej obestavěla betonovými zdmi, aby nebylo možné hotel jakkoliv zrekonstruovat, a jeho hodnotu tak snížila na minimum.

Občanská válka na dohled

Neprůchodný hotel je tak hmatatelnou manifestací bezútěšného stavu korupce a politického patu dnešního Libanonu. Zcela nepřekvapivě se situace v zemi odráží také ve výsledcích Indexu vnímání korupce, který každoročně sestavuje berlínský sekretariát Transparency International. Libanon se propadá, v aktuálním vydání získal 25 bodů ze sta a řadí se na 149. pozici ze 180 zemí, o kterou se dělí třeba s Íránem nebo Tádžikistánem.

^{Index vnímání korupce (Corruption Perceptions Index - CPI) | zdroj: TI}

Záběry probíhajících protestů z Tripoli, jednoho z nejchudších měst Libanonu, bohužel vyvolávají znepokojující otázku: zda se k další občanské válce neschyluje i v Libanonu. Tu zde ale samozřejmě nikdo nechce, protože by znamenala prohru všech – a navíc, dle slov místních je pravděpodobnější, že dříve, než se strhne válka, většina Libanonců zemi prostě opustí.

Autorka: Linda Kunertová