Použití zvukového záznamu, který byl pořízen soukromou osobou bez souhlasu osob, jejichž hlas je zaznamenán, jako důkazu v trestním řízení není automaticky vyloučeno. Soukromá nahrávka sice nemusí splňovat podmínky stanovené trestním řádem pro odposlechy pořizované Policií v rámci vyšetřování, i její přípustnost ale podléhá určitým podmínkám.  

Orgány činné v trestním řízení jsou povinny posuzovat přípustnost zvukového záznamu vzhledem k právu na respektování soukromí osoby, která je bez svého souhlasu na nahrávce zachycena. Toto právo zaručuje každému čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Zásah do soukromí by měl být odůvodněný převažujícím zájmem na straně toho, kdo záznam popsaným způsobem opatřil. 

Posouzení probíhá případ od případu a jeho výsledek závisí na několika faktorech, které OČTŘ berou v úvahu. Roli bude hrát například obsah slovního projevu nahrané osoby, okolnosti pořízení záznamu, nebo to, zda měla osoba, která záznam pořídila, možnost získat informace i jiným způsobem, než za cenu porušení soukromí druhé osoby.

Ve prospěch použití záznamu bude hovořit například to, že nahraná osoba spáchala již svým slovním projevem trestný čin (příkladem může být trestný čin hanobení národa, rasy, etnické nebo jiné skupiny osob podle § 355 trestního zákoníku). Naopak v neprospěch použití záznamu by působil fakt, že záznam byl získán za porušení zákona, například na základě zjevné provokace nahrané osoby k protiprávnímu chování, nebo pokud by se jednalo o záznam záměrně upravovaný, či o tzv. donucování k doznání osoby, která již byla ze spáchání trestného činu obviněna a probíhá proti ní trestní stíhání.  

Při samotném líčení před soudem pak soudy berou ohled také na to, zda je zvukový záznam pořízený soukromou osobou osamoceným důkazem viny obžalovaného, anebo zda má soud k dispozici jiné důkazy, které výrazným způsobem nasvědčují důvodnosti obvinění a s nimiž je zvukový záznam v obsahové shodě. Větší šanci pak má takový záznam v roli podpůrného důkazu, spíše než jednotlivě.  

Tento text vychází z Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, publikovaného pod č. R 7/2008 ve sbírce rozhodnutí NS, a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 143/06 ze dne 20. 10. 2011.