Videoloterijní terminály

Publikováno: 14. července 2011

Od roku 2009 sledovala Právní poradna TIC snahy různých obcí omezovat ve svém katastru rozšiřování hazardu zejména v podobě videoloterijních terminálů. Rozhodující zlom v této věci přinesl nález Ústavního osudu ze dne 14. 6. 2011.

Na Právní poradnu TIC se obrátil starosta města Chrastava Michael Canov, který vyvíjel značnou aktivitu v uvedené oblasti. Město Chrastava vydalo dne 31. srpna 2009 vyhlášku omezující umístění výherních hracích přístrojů a 19. října 2009 vyhlášku podřazující pod pojem výherních hracích přístrojů i videoloterijní terminály řízené centrálně a povolované Ministerstvem financí. Obě vyhlášky starosta města konzultoval s Právní poradnou TIC.

Ministerstvo vnitra, které dohlíží na legislativní činnost územních samosprávných celků, podalo 5. května 2010 Ústavnímu soudu návrh na zrušení části vyhlášky města Chrastava, ve které se stanovují místa, kde je možno provozovat videoloterijní terminály. Dne 14. června 2011 Ústavní soud rozhodl, že tu část vyhlášky města Chrastava, která podřazuje videoloterijní terminály pod výherní hrací přístroje, nezruší. Z tohoto tedy vyplývá, že povolování videoloterijních terminálů jako takových náleží stále Ministerstvu financí (o to se ani spor nevedl), ale obce mohou omezit jejich umisťování na konkrétní místa ve svém katastru.

Ústavní soud konstatoval, že v zákoně č. 202/1990 Sb., o loteriích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZO“), existují dvě definice výherních hracích přístrojů. Při použití širší definice obsažené v § 2 písm. e) ZO a užší definice nalézající se v § 17 odst. 1 si dle názoru Ústavního soudu nelze vystačit s klasickým jazykovým výkladem. Systematický výklad Ústavního soudu se přiklání k názoru, že širší pojetí lze aplikovat na ustanovení úvodní, společná, přechodná a závěrečná a užší pojetí pouze na § 18 ZO popisující povolovací řízení.

Ústavní soud však zrušil jedno z ustanovení předmětné vyhlášky v části, kde je stanoven účel vydání vyhlášky. Město Chrastava za jeden z účelů zvolilo též zajištění zneplatnění veškerých povolení na území města (minulých i budoucích) vydaných Ministerstvem financí. Tím však město Chrastava překročilo hranice zákonem vymezené věcné působnosti.

Obecně závazné vyhlášky obcí tedy mohou stanovit, na kterých místech v obci lze provozovat výherní hrací přístroje včetně videoloterijních terminálů. Účel vyhlášky však nesmí překročit zákonem vymezenou působnost stanovenou § 10 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.

V nálezu Ústavní soud uvádí, že: „Systematický výklad loterijního zákona proto vede k závěru, že zatímco úzká definice v části druhé loterijního zákona dopadá na povolovací řízení dle § 18 a násl. loterijního zákona, širší definice obsažená v úvodních ustanoveních se použije v kontextu dalších společných přechodných a závěrečných ustanovení, obsažených v závěrečné části šesté. Pokud zákon o loteriích v § 50 odst. 4 umožňuje obcím v obecně závazné vyhlášce stanovit, že výherní hrací přístroje mohou být provozovány pouze na místech a v čase vyhláškou určených, nebo stanovit, na kterých veřejně přístupných místech v obci je provozování výherních hracích přístrojů zakázáno, pak je pro vymezení pojmu výherní hrací přístroj rozhodující ustanovení § 2 písm. e) loterijního zákona, nikoliv § 17 odst. 1 téhož zákona, které – jak již uvedeno – dopadá pouze na režim povolování dle části druhé.“

Svůj názor dále podporuje i teleologickým výkladem: „Soud je proto toho názoru, že speciální ustanovení obsažené v zákoně o loteriích je třeba s ohledem na to vykládat pokud možno extenzivně tak, aby byl naplněn původní účel, jenž byl tímto ustanovením sledován, tj. prosazení ochrany místních záležitostí veřejného pořádku. (V této souvislosti nelze opomenout ani přesvědčivou argumentaci veřejného ochránce práv, že z hlediska účelu právní úpravy není třeba výrazně akcentovat složité definičně-technické otázky týkající se rozdílů mezi VHP a ILV.)“

A uzavírá, že: „Dle názoru Ústavního soudu je proto přípustné, aby obec, pociťuje-li takovou místní potřebu, regulovala obecně závaznou vyhláškou vydanou dle § 50 odst. 4 loterijního zákona ve spojení s § 2 písm. e) téhož zákona umístění i ILV, případně dalších přístrojů podobných výherním hracím přístrojům, a to jako součásti širší množiny přístrojů, k jejichž provozu vydává povolení ministerstvo financí dle § 50 odst. 3 loterijního zákona. Ústavní soud tedy shledal, že regulace umístění ILV spadá do normotvorné působnosti obcí, a to dle ustanovení zvláštního zákona, jak má na mysli i § 10 písm. d) zákona o obcích. … Uplatnění takové pravomoci a působnosti obcí proto nepředstavuje dle názoru Ústavního soudu nezákonný zásah do výkonu státní moci, resp. státní správy. Vydáním obecně závazné vyhlášky obec nikterak nezasahuje do vlastní rozhodovací pravomoci ministerstva. … Ústavní soud proto dospěl k závěru, že obec je oprávněna regulovat umístění ILV na svém území, přičemž přijetím takové právní úpravy obec nejedná ultra vires.“