Stanovisko Transparency International k trestněprávním aspektům politické korupce a tzv. politických trafik

Trestného činu přijetí úplatku se dopustí ten, kdo v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu přijme nebo si dá slíbit úplatek.

Pro právní posouzení případu se jako zásadní jeví otázka, zda může být přidělení funkce úplatkem. O tom, že výkon mandátu poslance je obstaráváním věci obecného zájmu není podle TI pochyb (může jím být též řízení sportovního utkání či zájem na řádných obchodních vztazích). Naplnění kompletní škály znaků skutkové podstaty úplatkářských trestných činů v tomto stanovisku nehodnotíme.

Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění uplácené nebo jiné osoby, a na kterou není nárok (§ 334 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, dále jen „TZ“).

Jako první je nutno zdůraznit, že i práce (zahrnující jistě i povinnosti) může být úplatkem. Z hlediska TZ není relevantní, zda s úplatkem jsou spojeny další nároky na upláceného. Podstatné totiž je, že za jiných okolností by dotyčná osoba daný post nezískala. Zároveň se jedná dozajista o jiné zvýhodnění, pokud ne rovnou o přímé majetkové obohacení.

Druhá často zmiňovaná námitka se týká toho, že při zmenšení aktuálního příjmu upláceného nemůže jít o úplatek. Především s postem či funkcí není spojen jen plat či mzda, ale právě i jiné zvýhodnění (např. i vliv na rozhodování orgánů, přístup k vnitřním informacím), které může být úplatkem. Též však platí, že uplácený si nemusí být vědom konečných důsledků svých činů (snížení prospěchu). V určitou chvíli může hodnotit nabízenou variantu jako výhodnější. Konečně platí, že není rozhodující výše úplatku a v oblasti výkonu státní moci nelze tolerovat zásadně žádné úplatky, a to ani nepatrné hodnoty.

Třetí rovina kritiky směřuje k tomu, že výhoda není neoprávněná, pokud uplácený neporuší konkrétní ustanovení právního předpisu (např. nemůže vykonávat určitou funkci, protože nesplňuje nároky požadované zákonem či jiným předpisem). Tento výklad je zcestný, protože neoprávněnost výhody spočívá v tom, že na samotné její poskytnutí není právní nárok vyplývající z právního předpisu či obchodního vztahu (např. ve formě platu, platby za poskytnutou službu, provize z uskutečněného obchodu).

V nyní diskutované kauze tří bývalých poslanců (Petr Tluchoř, Ivan Fuksa, Marek Šnajdr) lze z dostupných informací vysledovat jasnou linku, podle které lze s velkou pravděpodobností uvažovat o naplnění objektivní stránky některého z úplatkářských trestných činů. Dotyční se při výkonu svého mandátu rozhodli postupovat určitým způsobem (hlasovat proti schválení konkrétního zákona) a tím ohrozit fungování koaliční vlády Petra Nečase. Po nabídnutí odpovídající protislužby (na kterou dotyční neměli nárok a kterou by bylo možno označit za neoprávněnou výhodu) umožnili svou rezignací na mandát poslance, aby se situace změnila. Opět nezáleží na tom, jestli jiné rozložení sil po jejich rezignaci opravdu nastalo.

Argumentem proti trestní odpovědnosti nemůže jistě být ani fakt, že různé funkce v různých orgánech se obsazují na základě politické dohody a že je to běžná praxe a součást politiky. Hranice mezi politickou dohodou a poskytnutím funkce jako úplatku záleží na okolnostech zkoumaného případu. Je možno připustit, že i ryze politická nominace např. do státem vlastněných společností může odpovídat určité ideologické vizi spravování tohoto veřejného majetku. Něco jiného je ovšem jednání v konkrétní věci podle vzorce „něco za něco“ za účelem ovlivnění fungování veřejné správy, legislativního procesu apod.

Případ má mnoho společných atributů s tzv. volebním úplatkářstvím, kde též nebylo dlouho jasné, jestli peníze přímo poskytnuté za výkon volebního práva jsou nebo nejsou úplatkem. Nakonec po několika rozhodnutích soudů se zákaz volebního úplatkářství dostal výslovně až do TZ. V jistém smyslu šlo o nové rozlišení mezi dovolenou a nedovolenou volební kampaní.

Je pravdou, že v českém kontextu je aktuální kauza nesrovnatelná s žádnou předešlou. To platí zejména pro právní posouzení možného trestněprávního postihu jednání zainteresovaných osob. TI proto podporuje snahu docílit v tomto případě jakéhosi precedentního  rozhodnutí, které by stanovilo jasnější hranici mezi politickou dohodou a korupčním jednáním. Doposud neexistuje žádná judikatura, jež by definovala politickou korupci v trestněprávním smyslu.  

Pro sofistikovanou korupční trestnou činnost páchanou organizovanými zločineckými skupinami je složitost vzájemných vztahů zainteresovaných osob typická. Takovéto klientelistické vazby fungují neformálně a ne vždy se na první pohled vyznačují jednoznačnými linkami mezi podplácejícími a podplácenými, kdy za účelem zastření skutečného účelu úplatkářské transakce do hry vstupují tzv. prostředníci. Je proto vždy pro orgány činné v trestním řízení velmi náročné trestněprávní relevanci klientelistických sítí prokázat. Nelze však bez posouzení konkrétního skutkového stavu (zejména za jakých okolností byly příslušné funkce nabídnuty) přistoupit na argumentaci stojící na tvrzení, že předmětné jednání není vůbec trestněprávně postižitelné, neboť se jedná o ustálenou politickou praxi.

Závěrem TI zdůrazňuje, že činnost orgánů činných v trestním řízení při vyšetřování tohoto případu nelze démonizovat a připodobňovat ke snahám o policejní či justiční stát. Chceme-li se pokládat za právní stát, musíme respektovat základní principy, dle nichž je povinností policie a potažmo státních zástupců prověřovat a vyšetřovat všechna podezření z páchání trestné činnosti s tím, že soud s konečnou platností rozhodne, zda v daném případě došlo či nedošlo ke spáchání trestného činu.    

Zmatek při používání dalších termínů

• Politická trafika

Korupčního jednání (přijímání úplatků či podplácení), což je termín trestního zákona  je potřeba zásadně odlišovat „politické trafiky“, což je termín politický či morální.

Krátce k trafikám: Pojem vznikl někdy v 18. Stol. v Rakousku. Označoval skutečnost, kdy váleční veteráni či invalidé (či jinak zasloužilí občané) dostali licenci na provozování trafiky (stánku s tabákem). Jednalo se o relativně nenáročnou práci s relativně jistým ziskem, protože stát bránil volné konkurenci trafikantů a licence přidělovat právě jenom určité skupině osob. Historicky „trafika“ spojuje minulé zásluhy se zabráněním volné soutěži.

V současném významu má pojem „politická trafika“ význam přidělování pozic ve veřejném sektoru v závislosti na minulé politické zásluhy. Jde tady opět o proces, kdy je vyloučena volná soutěž (na jednotlivé funkce se nekoná výběrové řízení, ale je někomu prostě přidělena) a kdy je tato funkce přidělena za minulé zásluhy a nikoli za současnou kvalifikaci. V minulosti se jednalo o skutečné zásluhy  z válek, nyní se jedná o často pofiderní zásluhy o politické pozice.

Politické trafiky se rozdávají dnes a denně a samo o sobě to není nic trestného. Můžeme pouze namítat, že veřejné funkce by měly být obsazovány lidmi na základě jejich kvalit a odbornosti s cílem co nejlepšího uspokojování veřejného zájmu či správy věcí veřejných. Rozdávání tzv. politických trafik může přerůst v trestnou činnost za okolností výše uvedených, tj. je-li získání politické trafiky podmíněno konkrétním jednáním, např. hlasováním ve prospěch či neprospěch návrhu zákona.

• Politická dohoda

S politickými trafikami (a už vůbec ne s korupcí) nemá nic společného obsazování politických postů po volbách.  Pokud se tvoří koalice, tak primárním cílem vyjednávání zúčastněných stran by měla být maximalizace možnosti splnit volební program a prosazovat své politické principy. Úvaha  Petra Nečase z projevu v Poslanecké sněmovně minulý pátek, že pokud by bylo trestné  nabídnutí funkcí trojici exposlanců, pak by bylo i trestné nabídnutí funkce ministra Karlu Schwarzenbergovi, je zcela zavádějící.

Politická dohoda je nutnou součástí zastupitelské demokracie a odráží většinou volební výsledky. V ideálním světě by měla odrážet, co nelepší naplnění politických cílů, ale v reálném světě vždy odráží i osobní ambice politiků. Jako taková je normálním a akceptovatelným projevem politického života. Politická dohoda ale někdy přerůstá v přidělování politických trafik (např. ve snaze odstavit některý názorový proud či některou osobu ve straně na vedlejší, byť zabezpečenou, kolej).