Radim Bureš: Kdopak asi rozhodl?

Jen pro přiblížení základní fakta. Ústřední vojenská nemocnice potřebovala postavit ubytovnu pro sestřičky. Původní náklady byly odhadovány na 1,3 mld. Kč, postupně se vyšplhaly na 6,4 mld. Kč. Projekt měl být financován metodou PPP (Public Private  Partnership). Příslušné smlouvy byly připravovány na ministerstvu obrany v době, kdy byl ministrem Martin Barták. Smlouvy byly podepsány 4 dny před volbami v roce 2010. Předražený projekt zrušil ministr Vondra, ale vítězné firmě bylo vyplaceno 130 mil. Kč, aby se předešlo arbitráži. Do smlouvy totiž „někdo“ vsunul arbitrážní doložku, nechvalně známou z kauzy Diag Human (viz blíže HN 11.10.).

Podívejme se pouze na jeden aspekt celé lapálie – tedy na hledání odpovědného viníka. Úvodní věta totiž naznačuje, že rozhodovací procesy na ministerstvu obrany nejsou dohledatelné.

Milí spoluobčané, až zjistíte, že ministerstvo obrany vyhlásilo válku třeba takové africké Burundi, neděste se. Krveprolití jistě hrozit nebude. Daleko pravděpodobněji budou „výhodně nakupeny“ tropické přilby, moskytiéry a plánky Bujumbury (pozn.:hlavní město Burundi). A až se budete ptát, kdo tu válku vyhlásil, začne horečné hledání, budou se ptát v kotelně i v kuchyni, až vám nakonec oznámí, že pokud válku skutečně někdo vyhlásil, tak na obraně dávno nepracuje.

Ale vážně.

Podobná tristní situace, jaká byla na ministerstvu obrany, panuje i na jiných státních úřadech. Stejné vzorce jsme viděli na úřadu vlády při kauze Promopro a jinde. Odpovědného úředníka u velkých projektů nehledáte, protože zakrátko pracuje někde jinde. A proč by také, když stále nemáme zákon o  státní službě, který by do rozhodujících úředních funkcí pustil jen toho, kdo má za sebou úspěšnou (a doložitelnou) kariéru v nějakém  úřadě. A také kdo si cení výhod dlouhodobé kariéry ve státní správě.

Ale i kdybychom případně některá jména na klíčových funkcích dohledali, nezjistíme, kdo  co do jaké smlouvy  přidal, co navrhoval, schvaloval apod. Ministerstvo obrany je v tomto smyslu dobrým příkladem, protože kde jinde bychom měli očekávat důslednou evidenci dokumentů, přísné postupy jejich oběhu, archivování či skartování. K těmto účelů, disponuje jistě nemalým aparátem, ať již zabývajícím se spisovou služnou nebo ochranou utajovaných skutečností.

A do třetice, když už dohledáme, co kdo kam dopsal, nezjistíme, kdo je za to odpovědný. Ten, kdo něco navrhl? Ten, kdo k tomu zpracoval stanovisko? Ten, kdo se podepsal do kolonky „schvaluji“? Nevíme, protože nám to žádný organizační řád neřekne.

V tomto blogu nejde o ministerstvo obrany. Jde tu o systém, který umožňuje zcela oddělit pravomoci (a s nimi spojené výhody) od odpovědnosti. Potřeba přijmout zákon o státní službě (či o úřednících veřejné správy) je jen část odpovědi. Dále je potřeba přijmout opatření k identifikaci a vymáhání odpovědnosti úředníků za přijatá rozhodnutí, ale také vytvářet podmínky, aby rozhodnutí byla kvalifikovaná. Možná že zaměřit modernizaci státní správy na tyto otázky by bylo užitečnější, než vytvářet různé“e-penězovody“ (čímž narážím na různé projekty tzv. „e-governmentu“).

A douška na závěr. Vše výše uvedené pravděpodobně platí jen „pro někoho“.  Vůbec nepochybuji o tom, že když si uklízečka na ministerstvu odnese ručníky namísto toho, aby je dala vyprat, bude odhalena a po zásluze potrestána.

Radim Bureš