Neziskové ziskuchtivky

Publikováno: 31. ledna 2017

Všimli jste si blogu Markéty Šichtařové a Vladimíra Pikory? My ano, a protože TI je neziskovka, týká se to trochu i nás.

Peníze ilustrační foto

Ilustrační fotografie | zdroj: TI

Zasedl krizový štáb, pan ředitel se musel kvůli tomu vrátit z Aspenu a paní uklízečka z Baham. V kanceláři byl nával, na ulici nebylo kde zaparkovat, takže většina z nás postavila své bílé BMW X5 na chodník. Někdo při tom přejel toho týpka s kasičkou, co vybírá na psí útulek. Tělo jsme poslali do toho útulku jako náš příspěvek.

Nakonec jsme se ale v pořádku sešli a analytické oddělení se skrz styčného důstojníka spojilo s výzvědnou službou EU a norskou tajnou policií. Jejich zpráva nás však vůbec nepotěšila. Stálo v ní, že má Markéta Šichtařová pravdu z 58,86 %. Ale co ten zbytek? Odhalte šokující pravdu v našem novém článku.

 

A nyní věcně

Mimochodem, na prevenci korupce šlo v minulém roce, stejně jako v letech minulých, 3,5 milionu korun. Takže celkově asi 0,021 % ze všech veřejných dotací.

 

Neziskový sektor a jeho financování

Veřejný sektor rozdělil za rok 2015 (nikoliv za minulý rok, novější data nejsou) tzv. neziskovým organizacím cca 16,5 miliardy korun (samotný státní rozpočet přispěl 9,7 miliardami, zbytek byly rozpočty krajů, obcí a fondů). Co se týče věcného určení vedou sociální věci a sport, které spolu tvoří přes 60 % dotací ze státního rozpočtu. U krajů je pak rozdělení podobné, když se přidává kultura a ochrana památek (dohromady přes 70 %).

Takový objem prostředků není vůbec zanedbatelný. Co se ovšem skrývá pod tím pojmem neziskovka? K čemu tyto prostředky slouží a jak se rozdělují? Jsou to opravdu peníze, které by měl veřejný sektor přestat vyplácet?

 

Ne zisku! Nebo ano…?

Pod pojem neziskové organizace se u nás řadí spolky (občanská sdružení), obecně prospěšné společnosti, ústavy, nadace, nadační fondy, zájmová sdružení právnických osob, ale třeba i některé školské právnické osoby a církevní právnické osoby, resp. jejich účelová zařízení.

Podstatou neziskové organizace (na rozdíl od obchodní společnosti, která je podnikatelem a vzniká za účelem dosahování zisku) není tvorba zisku, což ovšem neznamená, že zisk nemůže vzniknout. Pokud však vznikne tak musí být investován zpět do činnosti a rozvoje organizace. Nemůže být rozdělen mezi zakladatele, zaměstnance nebo jiné osoby.

Odlišme též charitu jako akt milosrdenství a slitování (a organizace k tomu zřízené) od principu neziskovosti, pod který se vejdou jak zájmy veřejné, tak zájmy velmi soukromé. Například podnikatelská sdružení a různé hospodářské komory také fungují na principu neziskovém, avšak mají za cíl rozvíjet aktivity svých členů, což znamená např. podporovat výzkum nebo prosazovat určité legislativní změny. A pokud se takový lobbing děje otevřeně a legálně, je to zcela legitimní způsob, jak se podílet na fungování veřejného prostoru.

Neziskovost také neznamená, že v daných organizacích pracují jen dobrovolníci ve svém volném čase. Lidé, kteří v neziskovkách pracují jsou často odborníci v určité oblasti, kteří jen nechtějí nutně celou kariéru věnovat byznysu nebo práci ve veřejném sektoru a rozhodli se zkusit ten tzv. třetí sektor.

 

Jsou neziskovky ohrožením demokracie aneb nikdo vás nevolil

V souvislosti s působením neziskových organizací se v České republice občas mluví o tzv. NGOismu, což zkráceně znamená určitou ideologii a způsob prosazování zájmů, kdy si malá skupinka aktivních lidí dělá nároky na prosazení určitého radikálního programu cestou nátlaku a nikoliv běžnou demokratickou cestou voleb. Obavy některých lidí pak lze popsat tak, že tento způsob prosazování zájmů je navíc podporován z veřejných peněz a tím se dostává materiálního zázemí pro tyto nelegitimní aktivity ohrožující demokracii.

Nikdo zřejmě neobviní hospic, že narušuje demokracii. I v případě sportovních svazů a klubů si to dovolí říci jen málokdo. Jenže například sportovním svazům jde kolem 26 % veřejných dotací neziskovým organizacím. A že jsou to opravdu mocní lobbisté s vlivem na politiku státu, krajů i obcí. S nimi se nějaké Nesehnutí a jejich Sexistické prasátečko nedá v míře vlivu („délce chapadel“) nijak srovnávat. Je to jako srovnávat krakatice a chobotničky z druhého patra.

Princip je ale v obou případech stejný. Jedná se o činnosti, které nelze financovat komerčně prodejem zboží nebo služeb. Že nad jednou aktivitou panuje pravděpodobná shoda veřejnosti hraničící se 100 % a u druhé nikoliv, je jasné. Ale i v tom spočívá účel neziskovek, věnovat se tématům minoritním, nepopulárním či opomíjeným. A pokud chce veřejný sektor řešit některé problémy (např. nerovnost pohlaví), je někdy tím nejefektivnějším způsobem podpořit dotací právě neziskovou organizaci, která téma zná a při stejných výsledcích dokáže dělat práci levněji než veřejný sektor s byrokratickými omezeními nebo podnikatelský sektor, který je primárně motivován jen ziskem.

Kritika k poskytování dotací např. na programy antidiskriminační, genderové apod. může samozřejmě přicházet, ale měla by být přiznaně politická a světonázorová („já v rovnost pohlaví nevěřím“), nikoliv schovaná za tvrzení, že když to dělají neziskovky za veřejné peníze, je to něco špatného a nebezpečného.

Navíc je potřeba říci, že poskytnutí každé koruny v rámci dotace přitom podléhá minimálně na úrovni státu přísnému režimu kontroly. Dotace se poskytují podle zákona 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších předpisů, a podle Zásad vlády pro poskytování dotací ze státního rozpočtu České republiky nestátním neziskovým organizacím ústředními orgány státní správy. Ke každé dotaci probíhají průběžné kontroly, audity, vyúčtování a mnoho dalších úkonů.

 

Jsou neziskovky hodné a neziskovky zlé?

V poslední době se někteří snaží vézt na vlně zjednodušené kritiky neziskového sektoru a jakéhosi „házení všech neziskovek do jednoho pytle“. Každý může vždy fungovat o něco lépe, každého lze kritizovat, když je kritika založená na faktech. Role neziskového sektoru je ovšem nezastupitelná, stejně jako role státu a podnikatelů. Dotace, které žádají (a ne vždy) získávají neziskovky z veřejných peněz (nejedná se o dary a ano, i tento sektor je konkurenční prostředí, takže finance nejsou garantovány a podléhají soutěži), financují programy, které stát sám neumí nebo nemůže provozovat a princip ziskovosti by v nich překážel. A nejsou to jen útulky, hospice a jiné charitativní organizace, ale i další rozvíjející kulturu, občanskou společnost a aktivní přístup k politice.

Nejen volbami živ je člověk. Neházejme tedy všechny neziskovky do jednoho pytle, dívejme se podrobně na jejich aktivity, výstupy a výsledky a připusťme si, že něco může být jinak, než si zrovna myslíme.

Kritika k poskytování dotací např. na programy antidiskriminační, genderové apod. může samozřejmě přicházet, ale měla by být přiznaně politická a světonázorová („já v rovnost pohlaví nevěřím“), nikoliv schovaná za tvrzení, že když to dělají neziskovky za veřejné peníze, je to něco špatného a nebezpečného.