Kavalírská jízda na gripenu skončila ostudou

Publikováno: 23. dubna 2011

1996-2002: Jak se vládě nepodařilo prosadit podezřelý nákup stíhaček

Pro publikaci Co se stane, když se zhasne, vydanou Transparency International Česká republika roku 2004, napsal Petr Holub.

Úvod

Nadzvukové stíhačky chtěla česká armáda koupit od svého vzniku v roce 1993. Tehdy Češi měli jedenáct strojů MiG-29, které ničím nezaostávaly za stíhačkami F-16 běžně používanými v rámci NATO. Ruské stroje ale nebyly vhodné z ideologických důvodů. Politici tehdy armádu nehodnotili podle toho, jak dokáže věcně plnit své úkoly, měla především symbolizovat suverenitu národního státu. Stíhačky představují technologický vrchol výzbroje, navíc mají nezastupitelnou funkci – hlídají český vzdušný prostor. Symbolem národní nezávislosti tedy nemohly být stroje ruské výroby. Produkty z dříve komunistické země neměly potřebnou prestiž, navíc i náhradní díly bylo nutné kupovat u výrobce, kterého řada politiků považovala za potenciálního nepřítele. Proto se Češi stíhaček MiG-29 zbavili v roce 1995 prakticky bez náhrady, výměnou za stejný počet polských vrtulníků Sokol. K létání nadzvukovou rychlostí jim zůstala pouze čtyři starší letadla MiG-21.

Armáda má ročně k dispozici 10-20 miliard korun na novou výzbroj. To byl další důvod, proč nákup nových stíhaček byl okamžitě na pořadu dne. Peníze přece bylo nutné nějak utratit. Poprvé o tom vážně diskutovala Klausova vláda, která vznikla po volbách v červnu 1996. Měla z čeho vybírat. Zájemce o modernizaci výzbroje tehdy ve střední Evropě hledalo celkem pět zbrojních firem. Americký Lockheed nabízel stíhačky F-16, Boeing chtěl prodat stroje F-18, francouzský Dassault měl k dispozici Mirage 2000, německý výrobce DASA hledal zájemce o společný evropský letoun Eurofighter, britsko-švédské konsorcium British Aerospace/Saab prodávalo zbrusu nový Jas-39 Gripen. Aktivita zbrojních firem byla o to větší, že se nesnažily získat pouze českou vládu. O letadla mělo zájem i Rakousko, Maďarsko a Polsko. Odhadovalo se, že ve střední Evropě bude možné udat 250-300 strojů. V Česku byli nejvíc vidět Švédi, sekundovali jim Lockheed a Boeing.
Klausova vláda ale překvapivě rozhodnutí odložila. Ministři totiž odhlasovali nákup několika desítek českých letadel L-159, která ovšem nedosahují nadzvukové rychlosti. Cena 72 letounů dosahovala 50 miliard a na několik let tak vojenský rozpočet zablokovala. Tehdy nad bezpečnostními symboly převládly ekonomické zájmy. Vláda potřebovala prodat upadající zbrojovku Aero Vodochody americké společnosti Boeing a přilákala ji pouze slibem, že vojenské stroje bude kupovat přinejmenším česká armáda.

Stroje L-159 ovšem nemohly plnit symbolickou funkci strážce české nezávislosti, když jejich parametry nebyly úplně špičkové. Bylo pouze otázkou času, kdy se nashromáždí dost peněz, aby Česko záruku své suverenity zakoupilo. Do takového prostředí tedy vstupovaly zahraniční firmy: Byl zájem o moderní reprezentativní stroj, který létá víc než nadzvukovou rychlostí, přitom cena nehraje hlavní roli. Zpočátku se říkalo, že vláda chce za 30 miliard koupit 24 stíhaček, ovšem peníze nebyly okamžitě k dispozici.

Námluvy

Gripen se české veřejnosti poprvé představil v červnu 1997 na leteckém dnu v Brně. Propagačním článkem, byť neoznačeným jako reklama, tehdy oslavil jeho přednosti týdeník Reflex: „Nepříliš rozměrný stroj, záměrně konstruovaný tak, aby skýtal co nejmenší cíl, předvedl všechno, co umí. A věru, že toho bylo dost. Gripen je švédská podoba slova gryf, označujícího bájné zvíře, jemuž jsou připisovány různé významy – od démona ochrany a pomsty až po symbol vzkříšení. Jestliže Švédové prohlašují, že stroj Gripen je letoun budoucnosti, který je k dispozici už dnes, mají pravdu. Tento typ vznikal v několika posledních letech, o jednu generaci předstihuje konkurenční stroje nabízené Američany.“

Vysvětlit technické přednosti v prostředí, které se dosud o takové parametry nezajímalo, nebyl úplně snadný úkol. Publicistické články, podobné tomu v Reflexu, se o to snažily ve zkratce: Americké stroje mají spotřebu stejně vysokou jako letouny MiG-29, kterých jsme se naštěstí zbavili, gripen může startovat i přistávat na silnici, vždy vidí svého protivníka jako první.

Koncem roku 1997 přijel na návštěvu do Prahy jeden z hlavních ředitelů konsorcia Saab/British Aerospace Alan Garwood, který „letoun čtvrté generace“ představil české vládě i parlamentu. Vysvětlil, v čem je lepší než starší konkurenti. Je lehčí a má pomocné nosné plochy v přední části, což ho činí „nejagilnějším a nejmanévrovatelnějším na světě“. Menší gripen je také pro Česko vhodný svou velikostí. Má sice menší dolet, na obranu českého území ale stačí. Navíc bude možné jeden koupit za cenu nižší než miliarda korun.

Proti propagaci konkurenční firmy se pochopitelně ohrazovaly Lockheed a Boeing. Jejich zástupci tvrdili, že pojem „čtvrtá generace“ nechápou, že jejich stroje sice mají větší spotřebu, doletí ale dvakrát dál, rovněž naznačovaly, že vyzkoušené a starší stroje bude možné dostat ještě za výhodnější cenu.

Všechny firmy přišly s nabídkou takzvaných offsetů. Tento marketingový nástroj používají firmy, které mají podporu národních vlád. Když domlouvají prodej svých výrobků v některé zemi, slibují, že některé dodávky nechají vyrobit místní podniky, navíc s sebou nesou záruky, že jejich vláda podpoří v zemi ještě další investice. V tomto směru se dopustily všechny zahraniční firmy zpočátku stejného omylu. Za české partnery, přes které měly své offsety uskutečnit, si vybraly podniky, které byly v krizi a které musela záhy sanovat česká vláda. Saab/British Aerospace zvolili Chemapol, Boeing Škodu Plzeň a Lockheed ČKD Praha.

Prodejce gripenů ale neúspěch v offsetové ofenzívě nezastavil. Jejich zástupci slibovali, že zprostředkují českým podnikům licenci tak slavných firem, jako jsou automobilky Scania a Volvo, výrobce elektroniky Ericsson a samotná General Electric. „V případě, že zvítězíme ve výběrovém řízení na dodávku stíhaček pro českou armádu, může ČR získat významný podíl na spolupráci s Velkou Británií a Švédskem na dobu nejméně dvaceti, třiceti let,“ oznámil ředitel British Aerospace pro Česko Steve Mead.

Konkurenti si platili významné agentury public relations. Saab/British Aerospace zvolil firmu Best Media, Lockheed platil Eklektik Communications a Boeing propagovala agentura Donath Burston Marsteller. I v na poli médií šla švédská zbrojovka nejdál. Během roku 1997 pozvala několik desítek středoevropských novinářů na návštěvu firemního centra Saab, kde jim předvedla stíhačku gripen v akci.

První námluvy mezi zbrojaři a českou vládou skončily v listopadu 1997 s pádem Klausovy vlády, druhé kolo mělo nastat s nástupem levicové vlády Miloše Zemana v létě 1998. Hned v září se na leteckém dni v Hradci Králové představili čtyři konkurenti: gripen, F-16, F-18 a mirage. Vizitkou schopných švédských lobistů byla poznámka týdeníku Ekonom: „Odborníci na airshow se shodli, že pokud se bude výběr oddalovat, zvyšuje se šance na úspěch gripenu.“ Očekávalo se, že vláda rozhodne do dvou let. Dobrý dojem z gripenů ještě podtrhl skandál senátora Michaela Žantovského, který se v Hradci proletěl ve stíhačce F-18. Novináři ho obvinili, že se nechá korumpovat jejím výrobcem, firmou Boeing. Podobný neúspěch utrpěl koncem roku 1998 rovněž Saab/British Aerospace. Jeho český ředitel nabídl tehdejšímu předsedovi sněmovny Klausovi, aby se nechal na letecký den do Varšavy dopravit firemním letadlem. Skončilo to skandálem, když Zemské noviny výlet označily za nepřípustnou propagaci jedné firmy, která se v Česku domáhá účasti na významné veřejné zakázce.

Lobbisty gripenu ani tato aféra nezastavila. Spíše šlo o nevýznamnou poruchu v chodu jinak dobře seřízeného stroje. Dokladem je superlativy naplněný článek, který publikovaly počátkem roku 1999 Hospodářské noviny. Podle článku se zdálo, že stroj se musel v posledních měsících ještě vylepšit. Deset bojových vzletů za den, provoz o polovinu levnější než americké stíhačky, jasný vítěz všech budoucích leteckých soubojů. Prodej gripenů prý má zaručenou vládní podporu ze Švédska i Velké Británie. Pro zemi, která právě vstupovala do Severoatlantické aliance, bylo důležitou informací tvrzení, že gripen je plně kompatibilní se systémy NATO.

Text Hospodářských novin ohlásil návštěvu ze Švédska. Na pozvání místopředsedy vlády Egona Lánského totiž přiletěl jeden z nejdůležitějších tamních finančníků Peter Wallenberg, zástupce hlavního akcionáře společnosti Saab. Navštívil místopředsedu vlády Pavla Mertlíka, ministra průmyslu Miroslava Grégra, ministra obrany Vladimíra Vetchého, premiéra Miloše Zemana i prezidenta Václava Havla. O účelu návštěvy nikdo ze zúčastněných nemluvil, jen Wallenbergův mluvčí vyloučil, že se hovořilo o možných investicích. Česká média tedy nepochybovala o tom, že se mluvilo právě o gripenech a tajnosti tak velkolepé návštěvy glosovala s podezřením: „O tom, zda lobování švédského magnáta v ČR mělo úspěch, se přesvědčíme v nejbližší době. Pokud vláda nakonec rozhodne ve prospěch gripenů, kvalita výzbroje české armády tím určitě neutrpí. Gripeny jsou bezesporu velmi kvalitní letadla, i když jim podle odborníků chybí to zásadní – zkouška v přímém boji. Přesto na celé transakci může zůstat podivný stín nejistoty, že ne úplně vše bylo tak, jak má být,“ napsal v Lidových novinách Petr Fischer. České politiky i vojáky ale tehdy zcela ovládlo naprosté nadšení z toho, co si mohou dovolit. Náčelník Generálního štábu Jiří Šedivý například ve sněmovním výboru pro obranu a bezpečnost řekl: „Počet šestatřiceti stíhaček je naprosté minimum. Optimální by bylo nakoupit čtyřiapadesát, ideální dvaasedmdesát letadel. Méně než šestatřicet stíhaček nedokáže vyvolat vzdušnou převahu ani nadvládu.“

Megalomanské sklony podpořily i nabízené ceny. Poté, co výrobce gripenů neurčitě hovořil o necelé miliardě korun za jedno letadlo, nabídl Boeing své novější modely řady F-18 přímo po jedenapůl miliardě, Lockheed 36 stíhaček F-16 za 37 miliard korun. Saab/British Aerospace kontroval řízeným únikem svého tajného plánu vstoupit do Aera Vodochody. Právě v této továrně poblíž Prahy Švédi chtěli montovat, zkoušet a opravovat gripeny.

Armádní lobbisté už byli přesvědčeni o úspěchu a zdůraznili, že „zastaralé“ MiG-21 nebudou schopny sloužit už v roce 2003 (dnes hovoří o roce 2008). „A bez stíhaček budeme odsouzeni na milost a nemilost před teroristickými útoky, ať už raketami, nebo letadly,“ upozornil Šedivý, že stíhačky jsou klíčovým nástrojem pro udržení národní suverenity, a dodal, že v Evropě se bez nich obejdou pouze Vatikán, Lucembursko, Irsko a Island.

Nadšení pro armádu ale zchladila kosovská kampaň NATO, které se Česko jako nový člen aliance zúčastnilo spíše proti své vůli. Sociálnědemokratická vláda měla koncem roku 1999 finanční starosti, které vedly k vážným škrtům v rozpočtu na rok 2000 – a také proto byly úvahy o nákupu stíhaček opět odsunuty. Přesto byli ministři myšlenkou nakoupit drahá letadla dostatečně zaujati a většinou byli přesvědčeni, že drahým letadlem má být právě gripen. Ještě koncem roku 1999 napsal britský premiér Tony Blair dopis českému kolegovi Zemanovi, kde doporučoval nákup gripenů. Ministr obrany Vetchý v dubnu 2000 navštívil Švédsko a s nadšením přihlížel, jak stíhačky gripen umějí přistát na běžné silnici.

Pokračovala offsetová kampaň, která měla podle dalšího z ředitelů British Aerospace Alexe Findlaye podpořit podnikání ve střední Evropě. Jihlavské strojírny Jihlavan už začaly pro gripeny vyrábět brzdné soustavy a britsko-švédské konsorcium počátkem roku nabídlo spolupráci 80 firmám z Mostecka. Zástupci firmy s podporou švédského i britského velvyslance se pak vypravili do Ústí nad Labem, Ostravy, Brna i dalších částí republiky. Podle vlastních údajů prý oslovili celkem 2 300 českých firem. Vláda zareagovala s tím, že označila offsety jako podmínku při výběrovém řízení pro nákup stíhaček. Investice měly pomoci právě v ekonomicky nejslabších okresech, jakými byl třeba Most. Hodnota takových investic měla dosáhnout 150 procent sjednané ceny letounů. „Je nám jedno, jaké stíhačky vláda vybere. Jde nám pouze o offsety a chytáme se každého stébla,“ řekl tehdejší starosta Mostu Jiří Šulc.

Britové a Švédi ovšem záhy zjistili, že strategie offsetů nebude úplně schůdná. Předpokládala najít v českém průmyslu partnerské firmy, kde by své investice mohli realizovat. Pro konsorcium by bylo výhodné provést nějakou investici ještě předtím, než proběhne výběrové řízení. Jenže byl to prakticky nesplnitelný úkol. Jak říkal jeden z tehdejších vyjednávačů, většina českých podnikatelů tehdy ještě neslyšela slovo offset, případně ho spojovala s ofsetovým tiskařským strojem. Jednání o offsetech se ale místo samotných podnikatelů chopila vláda a podepsala v březnu 2000 s výrobci gripenu smlouvu o spolupráci, která se uskuteční, pokud budou stíhačky nakoupeny. Iniciativy se pak chopil ministr průmyslu Grégr, který do konce roku 2001 – tedy ještě před definitivním verdiktem vlády – dohodl seznam podniků, kam by měli Britové a Švédi investovat.

Konsorcium Saab/British Aerospace ovšem během jednání o offsetech zveřejnilo, že bude chtít prodat 36 svých strojů za 60-70 miliard korun, tedy o něco dráže, než Američané. Pro Čechy to ale prý bude stejně dobrý obchod, protože stejnou a možná větší částku investují britské a švédské firmy v rámci offsetového programu. Navíc výrobci gripenu tvrdili, že peníze nechtějí hned. Slíbili dokonce výhodný splátkový kalendář, který by české vládě umožnil splácet úvěr za letadla celých dvacet let. Garantem půjčky by se staly přední evropské a české banky. „Věřím, že chystané výběrové řízení dá konečně odpověď na spekulace, zda si Česká republika může či nemůže dovolit nové nadzvukové letouny, a že navíc tento nákup bude ve svých důsledcích vést k dlouhodobému hospodářskému růstu České republiky. Z toho hlediska by bylo nesprávné na tento projekt nahlížet jako na běžný armádní nákup, ale jako na řešení, na jehož základě si Česká republika může naopak vytrhnout ekonomický trn z paty,“ zhodnotil nabídku konsorcia Saab/British Aerospace jeho český zástupce Aleš Výborný.

Tendr na výběr stíhaček nakonec vláda vyhlásila v lednu 2001. Přihlásilo se do něj pět očekávaných zájemců – vedle švédsko-britského konsorcia ještě Lockheed, Boeing, DASA a Dassault.


Výběrové řízení

Zajistit státní suverenitu, podpořit ekonomický rozvoj a ještě získat dobré přátele. S takovými vyhlídkami se chystala vláda premiéra Zemana k výběrovému řízení na nákup nových stíhaček. Nakonec všechno dopadlo úplně jinak a celá historie se stíhačkami znamenala pro vládu jednu z největších politických porážek.

Nejprve se proti obchodu nahlas ozval americký velvyslanec v Praze Craig Stapleton, kterému se nelíbila smlouva o spolupráci mezi českou vládou a švédsko-britským zbrojním konsorciem: „Může znevýhodnit naše firmy v případném výběrovém řízení,“ stěžoval si jeden z pracovníků velvyslanectví Lidovým novinám.

Postup ve věci gripenů se rovněž stal jedním z důvodů vážných sporů v české vládě. Tím byla oslabena její pozice nestranného arbitra v padesátimiliardovém tendru. Přitom šlo o širší problém. Vláda postupovala v důležitých záležitostech jednotně až do června 2000, kdy ještě dokázala převzít a okamžitě znovu privatizovat krachující banku IPB. Již v červenci ovšem došlo k prvnímu rozkolu, když ministr průmyslu Grégr dokázal proti vůli místopředsedy vlády a ministra financí Mertlíka prosadit pro stát nevýhodnou privatizaci chemického holdingu Aliachem. Grégr v tomto sporu vystupoval jako obhájce lobby, která chtěla spojit a privatizovat veškeré chemické podniky. Proti tomu Mertlík hájil zájmy českého státu a trval na průhledném postupu při této privatizaci. „Průmyslník“ Grégr později v zastoupení stavební lobby prosadil i podezřelou zakázku na stavbu dálnice D47 do Ostravy, jménem armádní a průmyslové lobby pak ovlivňoval výběrové řízení na stíhačky. V dubnu 2001 pak Mertlík označil privatizaci chemie, ostravskou dálnici a stíhačkový tendr za hlavní důvody, proč odchází z vlády. Odstupující ministr financí nekritizoval vládní praxi s většími podrobnostmi. V případu stíhaček pouze zmínil, že na takové nákupy nejsou v rozpočtu peníze. Ostatní ministři si chtějí na gripeny půjčit, on ale nemůže souhlasit s tím, že příští vlády budou dvacet let splácet více než padesátimiliardový úvěr.

Hlavní úder proti výběrovému řízení ovšem nastal v květnu 2001, kdy ze soutěže odstoupili s výjimkou výrobce gripenu všichni zájemci. Zadání soutěže mělo totiž zvýhodňovat jednu firmu a ostatní naopak poškodit. Jinými slovy, vláda přesvědčená námluvami gripenu se snažila vypsat výběrové řízení tak, aby nikdo jiný neměl šanci. Učinila tak především jednoduchým trikem, když zájemce požádala, aby své návrhy poslali v českém jazyce. Tím fakticky vyloučila Američany, kteří podle svých federálních zákonů smějí podávat přihlášky do veřejných soutěží kdekoli na světě pouze anglicky. Americký generál Tom Walters proto napsal českému ministrovi obrany dopis, kde stálo: „Byla by to nedbalost, kdybychom jako členové NATO nezavedli řeč na citlivé téma průhlednosti této soutěže. Bohužel v tomto případě nemůžeme ignorovat početná hlášení o tom, že už byl vybrán jasný favorit soutěže ještě před tím, než všichni ostatní stáhli své nabídky. Proto jsme se rozhodli neúčastnit tendru.“ Když Američané na protest proti manipulacím ze soutěže odstoupili, následovali je i Francouzi a Němci.

„Jestli některé z firem nedokáží požadavkům vyhovět, je to jejich věc a do tendru se vůbec neměly pouštět. A pokud gripen těmto požadavkům vyhoví, tak samozřejmě zůstává ve hře,“ odmítl premiér Zeman zrušit výběrové řízení, které se stávalo fraškou. „Je to stát a nikoli výrobce, kdo určuje pravidla hry a vypisuje kritéria soutěže,“ trval na vládních formulacích také ministr průmyslu Grégr. Zrušit výběrové řízení žádala většina opozice, konkrétně ODS, Unie svobody a komunisté. Marně.

V prosinci vláda schválila kontrakt na koupi 24 gripenů za 50 miliard korun. V navržené smlouvě se British Aerospace zavázal vstoupit do Aera Vodochody. Právě v této továrně provede závěrečnou montáž dodávaných gripenů a kromě toho se ji ještě pokusí zachránit před krachem. Výrobce gripenu zároveň začne prodávat vodochodské stroje L-159, o které není ani druhý rok po zahájení běžné výroby ve světě zájem. Uskuteční se samozřejmě plánované offsety. Jejich seznam připravil ministr Grégr. „V dané chvíli všichni vojenští odborníci, kteří jsou zodpovědní za bezpečnost této země, náčelník generálního štábu, velitel vzdušných sil, či další experti a odborníci ministerstva obrany říkají, že potřebují nadzvukové stíhací letectvo pro obranu země, pro ochranu její suverenity tak, jak ji deklaruje Ústava,“ vysvětlil vládní rozhodnutí nový ministr obrany Jaroslav Tvrdík, který zároveň zdůraznil, jak velkou pomocí bude, když britsko-švédský partner odebere 36 nepotřebných L-159.

Kritici připomínali především fakt, že smlouva nepopisuje skutečné náklady. Další z ředitelů British Aerospace Julien Scopes už po podepsaní smlouvy připustil, že vedle 50 miliard za nákup stíhaček bude nutno zaplatit 18 miliard za zbrojní systémy, za úpravy navigačních systémů deset miliard, za úroky z úvěrů celkem 17 miliard. Celkem tedy gripeny přijdou na částku blížící se sto miliardám. Roční provoz dvou letek gripenů přijde na 5-7 miliard korun.

Mnohým poslancům vadilo, že celý obchod ještě prodražuje nešťastný zákon z roku 1994, podle kterého stát nemůže obchodovat se zbraněmi, ale může kontrakty uskutečnit pouze prostřednictvím třetích firem. Jako pravděpodobného prostředníka označovali firmu Omnyx, dědice zkrachovaného Chemapolu, který byl prvním českým partnerem výrobce gripenu. Omnyx nebo s ním spřízněný Omnipol měl v případě provedené smlouvy inkasovat desetiprocentní provizi, tedy částku ve výši 5-10 miliard. Obě firmy přitom měly blízké kontakty s vládní sociální demokracií i opoziční lidovou stranou.

Od konce roku 2001 byla vláda stále častěji obviňována, že nebrání korupci a že jí naopak neprůhlednými veřejnými zakázkami a privatizacemi umožňuje. Toho využili kritici a upozorňovali, že prostor k úplatkům dává i obchod s gripeny.


Hlasování o půjčce

Vláda ani britsko-švédské konsorcium nemohly brát kritiku svého postupu na lehkou váhu a zřejmě ani nebraly. Vzhledem k tomu, že vláda potřebovala na nákup stíhaček úvěr, musela ještě požádat o schválení parlament. Překvapivě se ale ani jedna ze smluvních stran nesnažila přesvědčovat veřejnost, jak je obchod výhodný a nutný. Hájit suverenitu pomocí letounů z neutrální země, která je přitom členským státem EU, bylo z politického hlediska pro českou suverenitu ideální. Financovat nákup odprodejem zbytečných strojů – lepší tah se snad ani nedal vymyslet. A rozvoj české ekonomiky trvalou pomocí švédských a britských firem? Už jenom proto by se vyplatilo gripeny koupit.

Tak nádherné vyhlídky – ale lepší pro ně bylo, když zůstaly trochu nejasné a neurčité. Nedalo se totiž čekat, že budou splněny, až přejde entuziasmus obchodních námluv. Kdo by tedy před rozhodujícím hlasováním ve sněmovně a Senátě chtěl hovořit o všech výhodách, musel počítat s dotazy, na které nebyla úplně snadná odpověď. Především se Česko mělo stát první zemí NATO, která by do výzbroje gripeny zavedla. S jakými náklady bylo možné přizpůsobit gripeny operačním systémům aliance? Pak existovaly i čistě ekonomické námitky. Uskuteční se offsety, když nebudou mít ekonomický smysl? Jedině tehdy, když švédská a britská vláda donutí své firmy provozovat filantropii. Podobně nebyl důvod k tomu, aby kdokoli kupoval L-159 od Britů, když je pro jejich údajně skvělé vlastnosti nekoupil už od Čechů. Zástupci Saab/British Aerospace mlčeli, silněji se naopak ozvala lobby amerického Lockheedu, který chtěl využít hlasování v parlamentu k tomu, aby celý obchod zablokoval. Prvním krokem byla ještě v prosinci 2001 nabídka, která přišla z Belgie. Belgičané nabídli výhodný leasing starších strojů F-16. Jedna stíhačka by za těchto podmínek přišla na 200 milionů korun v příštích deseti letech, tedy řádově méně než gripeny. Udivující cifry začala publikovat různá média. Týdeník Respekt například trval na údajích, že cena za nákup 24 gripenů včetně provozu dosáhne 160 miliard korun a v tom se shodoval se zástupci ODS. Česká televize dokonce uváděla odhad 180-300 miliard, přitom se odvolávala na odpůrce gripenů v ČSSD.

Posledním trumfem příznivců smlouvy byla návštěva britského premiéra Tony Blaira, který při krátké návštěvě podpořil předvolební boj sociální demokracie a opět doporučil gripeny. Nakonec ale ani superhvězda evropské politiky nedokázala příliš pomoci, protože britská média kritizovala „obchodní cestu“ v zájmu British Aerospace, významného sponzora Blairovy labouristické strany. Češi to s pochopením přetiskli.

Vláda se snažila protlačit úvěr na gripeny v časové tísni před volbami v červnu 2002. První dějství ve sněmovně proběhlo počátkem května a vláda zaznamenala úspěch. Debata nebyla příliš věcná a zaujal pouze premiér Zeman poukazem na význam gripenů pro suverenitu země. „Pokud nekoupíme stíhačky, musela by ČR požádat, aby její vzdušný prostor hájila luftwaffe. Vy sami si rozhodněte, jestli si to přejete, nebo nepřejete,“ apeloval na poslance. Poslance sociální demokracie podpořili podle očekávání lidovci (s výjimkou někdejšího ministra obrany Vladimíra Holáně), dva komunisté a šest poslanců Unie svobody v čele s Ivanem Pilipem. Celkem 99 hlasů stačilo na aktuální většinu. Poražení poslanci ODS tehdy bez okolků prohlašovali, že se za peníze ze Švédska a Anglie domlouvá povolební „gripenová koalice“ ČSSD, lidovců a US. Média informovala o tom, jak se v kuloárech poslanci bavili, že hlasy pro gripeny se kupují za šest milionů, že jsou korumpovány strany jako takové. Povolit úvěr ale odmítl koncem května Senát, kde většinu kontrolovali senátoři ODS a Unie svobody. Rozhodujícím okamžikem bylo nepodařené vystoupení ministra Tvrdíka. Ten nedokázal před kritikou senátorů Milana Balabána (ODS) a Michaela Žantovského (ODS) vysvětlit, jak chce celý projekt financovat. Senátory nepřesvědčil ani jeho výkřik, že nevyzbrojenému Česku leccos hrozí: „Rusko je spící obr. Vy věříte, že spící obr je bezpečný?“

Posledním dějstvím v historii gripenů bylo druhé hlasování ve sněmovně v polovině června 2002. Stačilo sehnat 101 hlasů na přehlasování Senátu. Málokdo pochyboval, že se to podaří, protože to bylo jen o dva hlasy více než v dubnu. Vskutku hlasovali pro gripeny dva noví poslanci (Jaroslav Perger z US a Vladimír Paulík z US před půl rokem vyloučený). Jenže se stalo něco nečekaného. Ze sněmovny před hlasováním odešli dva poslanci sociální demokracie Radim Turek a Ivan David, kteří tak vyjádřili svou nespokojenost, že nebyli nasazeni dostatečně vysoko na volebních kandidátkách. Proti hlasoval i další z lidovců Tomáš Kvapil. Celkem 100 hlasů k přehlasování Senátu nestačilo.

Epilog

Nová vláda Vladimíra Špidly zrušila smlouvu o nákupu gripenů hned v září 2002 s vysvětlením, že nejsou peníze po ničivých povodních. Nebyla to změna politiky, vláda pouze připustila, že parlament úvěr na nákup gripenů neschválí. Zájem o nákup nepotřebných stíhaček přitom trvá. Když premiér seškrtal armádní rozpočet, odstoupil v dubnu 2003 ministr obrany Tvrdík. Jeho nástupce Miroslav Kostelka okamžitě předložil nový návrh, jak vyzbrojit armádu a hájit suverenitu ČR. K ochraně vzdušného prostoru mělo podle jeho názoru stačit 12 stíhacích letounů, armáda by se spokojila s nějakými staršími stroji, vyzkoušenými ve službách jiné armády NATO. S první nabídkou přišla americká vláda. Čísla odpovídají nabídkám, uváděným na počátku velké hry o gripen. Pronájem dvanácti starších strojů F-16 by přišel na patnáct miliard, americká vláda by na ně poskytla úvěr se šestiprocentním úrokem. Kostelka tehdy vysvětlil, že víc než patnáct miliard by za letadla nedal. Mělo to logiku – taková částka by se dala splácet v průběhu deseti let z armádního rozpočtu. Zájemci o letouny by se tak vyhnuli veřejné debatě, která překazila minulý kontrakt.

Během prosince proběhlo výběrové řízení, kde několik armád nabídlo použité stroje F-16. Překvapením se stala nová nabídka konsorcia Saab/British Aerospace s leasingem gripenů. Byla jen o „málo“ dražší než první americká nabídka. Návrh na pronájem čtrnácti strojů (dva myšleny jako záloha) za dvacet miliard překonal všechny konkurenty tím, že šlo o nová letadla. Tato nabídka byla míněna včetně výzbroje, letadla měla být kompatibilní s leteckými systémy NATO. Všechno doplněno slibem offsetů v hodnotě 150 procent částky vyplacené českým státem.

Vláda dále jedná o podmínkách kontraktu. Stále zůstává několik otázek. Není jisté, zda se cena letadel nezvýší. Není vypočteno, s jak vysokými náklady se mohou účastnit společných cvičení NATO letadla, která se v jiných členských zemích nepoužívají. Dosud nikdo nevyloučil, že se obchodu zúčastní soukromý obchodník se zbraněmi. Jeho marže by byla zbytečným výdajem a dala by se použít k úplatkům. Jisté je, že k efektivní obraně vzdušného prostoru ani k výcviku pilotů Česká republika gripeny nepotřebuje.

Aféra gripen tedy znamená spíše teoretické poučení, samotnou praxi nezměnila. Odpor veřejnosti proti stamiliardové částce za gripeny pouze jejich nákup zdržel a ovlivnil jednání o cenách. Příznivci nákupu dnes tvrdí, že využívají výhodné příležitosti získat moderní výzbroj za přijatelnou cenu – firma Saab/British Aerospace chce s gripenem proniknout do výzbroje NATO a stíhačky půjčuje pod cenou. Aby se tento výhodný obchod uskutečnil, vojáci se pro všechny případy vyhýbají veřejné diskusi, která jednání před dvěma lety zkomplikovala. To dokazuje, že hlavní problém je v ekonomickém uvažování ministerstva obrany a zástupců armády. To se může změnit se může pouze důkladnou reformou obranného resortu.