Eutit, Stará Voda u Mariánských Lázní

Publikováno: 23. dubna 2011

Státní podnik na výrobu trubek a dlaždic z taveného čediče Eutit privatizovala skupina zaměstnanců tím, že jeden z nich předem koupil lom, jediný zdroj suroviny pro výrobu. Vše na úvěr, který se splácel ze zisku Eutitu. Vyřadili tak ze soutěže i zahraniční firmu.Tavírna čediče v soukromých rukou snížila náklady, rozšířila export a výrobní sortiment. Zatímco míra zisku automobilek nebo stavebních firem v současné době v Česku osciluje kolem tří procent, hrubý zisk Eutitu v roce 2002 činil 55 miliónů korun. To je 29 procent tržeb. Tavený čedič je ale velmi drahý stavební materiál a firmu v budoucnu čeká šetření nákladů, hledání nových výrobků i nových trhů.

Pro publikaci Co se stane, když se zhasne, vydanou Transparency International Česká republika roku 2004, napsal Vladimír Kaláb.

Slévárnu čediče založil v padesátých letech stát

Česká republika je bohatá na vyvřeliny, na čediče. To byl první důvod rozhodnutí.
Za druhé světové války nahrazoval tavený čedič v německém průmyslu ocel, kterou Němci potřebovali na zbraně. Německá firma Kalenborn tehdy vyvinula efektivní technologii tavení a výroby čedičových odlitků. Tavený čedič vykázal lepší vlastnosti, než ocel. To byl druhý důvod. Sklárna ve Staré Vodě u Mariánských Lázní, vyrábějící tabulové sklo primitivním způsobem, zaměstnávala sto mužů ze Staré Vody, Žandova, Chebu, Mariánských Lázní či Lázní Kynžvart. Jejich manželky většinou pracovaly v lázeňství. Po válce neměla sklárna šanci na přežití, ale bylo nutno zajistit práci mužům, aby se rodiny z poválečného pohraničí nestěhovaly, což by mohlo provoz lázní narušit. To byl třetí důvod rozhodnutí zahájit československou výrobu odlitků z taveného čediče ve Staré Vodě.

V roce 1949 vláda tímto úkolem pověřila Státní výzkumný ústav sklářský v Hradci Králové, garanty projektu byli RNDr. Jan Voldán a RNDr. Lubomír Kopecký. Ústav vytipoval zdroje suroviny, provedl laboratorní zkoušky materiálu i technologie a poloprovozně odzkoušel výrobu v Duchcově. Během roku 1950 se sklárna ve Staré Vodě přestavěla, vybavila tavicí linkou a na Silvestra téhož roku zde vytekl první čedič.

V roce 1951 se ve slévárně začaly z taveného čediče vyrábět dlaždice a roury. Tyto výrobky jsou extrémně otěruvzdorné, odolávají chemikáliím, jsou mrazuvzdorné, odolávají teplotám do pěti set stupňů Celsia, mají vysokou pevnost v tlaku, přes 300 Mpa. Pro názornost: Na sloupku z taveného čediče o průměru deset centimetrů může stát tank, aniž by se sloupek zbortil. Pro tyto své vlastnosti se výrobky z taveného čediče uplatňovaly hlavně v těžkém průmyslu, jehož rozvoj byl prioritou tehdejší vlády. Čedičové roury a dlažby se používaly v hutích, železárnách, na dolech, pro dopravu sypkých materiálů, jsou z nich podlahy chemických provozů, pivovarů či mlékáren. Surovina se do Staré Vody vozila z lomu Libochovany u Litoměřic a také z lomu v Nové Bani na středním Slovensku. Přestože náklady výroby v té době byly podružné, protože hlavním ukazatelem byly vyrobené tuny, náklady na dopravu čediče přes tři čtvrtiny republiky byly tak extrémně vysoké, že zbrzdily revoluční nadšení budovatelů socialismu a vláda nařídila hledat bližší zdroj suroviny.

Našel se několik kilometrů od Staré Vody, šlo o lom Slapany u Chebu. Zdejší zásoba se odhaduje asi na pět set let a právě tento čedič má ideální složení pro tavení. Pro názornost: Ze sto nalezišť čediče je jen deset vhodných pro tavení, ale na vlákna pro výrobu tepelně-izolačních rohoží, používaných k zateplení staveb. Jen jedno naleziště ze sta poskytuje materiál vhodný pro tavení na větší odlitky, většinou je ale nutné přidávat přídavné materiály, aby odlitky nepraskaly a časem se nedeformovaly. Jen jediné dosud známé ložisko na světě poskytuje čedič vhodný k tavení odlitků, aniž by se musely přidávat cizí příměsi. Toto ložisko je ve Slapanech.

Zájem o tavený čedič rostl i na Západě

Objednávky průmyslu v padesátých letech přesahovaly možnosti staré slévárny, proto tehdejší ministerstvo průmyslu rozhodlo o stavbě nové továrny v sousedství. Základní kámen byl položen 16. září 1965, tři linky továrny postupně najížděly v letech 1969 až 1972. O rok později skončila výroba v původním provozu. Do té doby běžely obě továrny současně, požadavky na dodávky rostly. Od roku 1958 totiž podnik začal vyvážet, prvním zahraničním zákazníkem byla německá firma TH Scholten. Na Západ, zdroj potřebné tvrdé měny pro lidovědemokratickou republiku, směřovaly i další exportní zakázky, proto měly investice ve slévárně čediče bezvýhradnou vládní podporu.

Krátce po roce 1958 se dalším zahraničním odběratelem stala anglická firma Greenbank, která tavený čedič z Československa rozšířila do světa. Obchod fungoval na základě exkluzivní smlouvy, Greenbank pak otevřela svou filiálku CBP (Cast Basalt Products) ve Spojených státech amerických a další filiálky v Austrálii a v Indii. Greenbank odebírala čedičové výrobky, které ve svých filiálkách upravovala, tzv. zapouzdřovala – roury z čediče použila jako vnitřní výstelku betonových trub pro dálkovou dopravu materiálů. Závod ve Staré Vodě o takovém zhodnocování svých výrobků, které zvyšovalo jejich cenu a umožňovalo dosáhnout vyšších zisků, dlouho nevěděl. Do zahraničí se tehdy dostávali hlavně prověření funkcionáři, které zajímaly obchodní domy a tržnice, nikoli čedič. Odborníci mohli vyjíždět jen velmi zřídka.

Vedle tří linek na výrobu odlitků z taveného čediče byla ve Staré Vodě instalována linka na výrobu odlitků z eucoru. To je obchodní název pro korundo-baddeleyit, čili aluminiumzirkonsilikát. Tento materiál má čtyřnásobně vyšší otěruvzdornost oproti tavenému čediči, má vyšší chemickou odolnost a odolává teplotám do 1700 stupňů Celsia. Proto se používá na vyzdívky sklářských van a v namáhaných ohybech potrubí pro pneumatickou dopravu sypkých materiálů.

Slévárna čediče ve Staré Vodě patřila organizačně postupně pod Dolnorychnovské sklárny, pak Průmyslové sklo Praha, od roku 1966 pod Slovenské závody technického skla Bratislava a poté až do roku 1992 pod trust Tatrasklo Trnava. Od roku 1975 nese závod název Eutit. Název připomíná mezistupeň taveniny mezi pevným a tekutým stavem, tzv. eutektikum. V roce 1993 se závod osamostatnil jako státní podnik Eutit Stará Voda.

Mezi třemi privatizačními projekty měla rozhodnout cena

V roce 1992 zasáhla privatizační euforie i Starou Vodu. Vedení závodu bylo opatrné a chtělo privatizovat až ve druhé vlně. Opatrné byly i zahraniční firmy Kalenborn, TH Scholte i Greenbank, které vyčkávaly, jak se politická situace vyvine – v té době sílily hlasy žádající rozdělení Československa.

Privatizačně „čilejší“ byl v té době státní podnik Západokámen, pod nějž spadal čedičový lom ve Slapanech. Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci na jaře 1992 vybídlo k předkládání privatizačních projektů na závody podniku Západokámen. Toho využil Pavel Dragoun, pracující tehdy ve firmě Eutit. Přihlásil se k privatizaci lomu Slapany s tím, že tak chce pro Eutit zajistit surovinu. Přestože existoval i zájemce ze Západokamenu, ministerstvo akceptovalo Dragounův projekt, navazující na výrobu exportního artiklu. Dne 1. července 1992 se Pavel Dragoun stal majitelem čedičového lomu ve Slapanech.

Tehdejší vedení státního podniku Eutit se o zdroj suroviny pro výrobu nezajímalo, protože od jara připravovalo privatizační projekt vlastní firmy. Proč přitom neuvažovalo také o zdroji suroviny, je záhadou, hodnou myšlení managementu vychovaného plánovitým socialismem. Projekt, podle něhož by podnik v tehdejší účetní hodnotě 75 miliónů korun přešel za 108 miliónů do soukromých rukou, vypracoval tehdejší ředitel firmy Jiří Beneš spolu s výrobně-technickým ředitelem Bohumilem Škrlou. Třetím společníkem byl jejich externí spolupracovník Miloš Veselý. Toho nikdo ve firmě neznal. Neznámý člověk, zajímající se o firmu a na druhé straně vedení, které nezajímá zdroj suroviny, tyto dva faktory vzbudily mezi zaměstnanci firmy nedůvěru k projektu. Proto současně další zaměstnanci firmy přišli s konkurenčními privatizačními projekty a v červnu je předložili ministerstvu.

Pětičlenná skupina, v níž byl i Bohumil Škrla, hodlala za podnik zaplatit 135 miliónů korun. Tato skupina byla spojena s německou firmou TH Scholte, která by si podílem v Eutitu zajistila trvalý a levný zdroj dodávek polotovarů a Eutitu by poskytla své trhy a kapacity pro kompletování čedičových výrobků. Třetí privatizační projekt podala jedenáctičlenná skupina zaměstnanců, v níž byl i Pavel Dragoun. Tato skupina za podnik nabídla 96,6 miliónu korun. Podle Dragouna, který už měl zkušenosti se získáváním a splácením úvěru za lom Slapany, to byla nejvyšší možná částka, jakou bylo únosné za podnik zaplatit. Vyšší cena by podnik zadlužila tak, že by mu nezbývaly peníze na nutné investice, rozšíření výrobního programu a odbytových možností. Těžký průmysl, do té doby hlavní odběratel firmy Eutit, byl po roce 1990 všechno jiné, jen ne prioritou rozvoje české ekonomiky. Pavel Dragoun si uvědomoval, že pro to, aby Eutit přežil, musí hledat nové možnosti uplatnění taveného čediče. Podle něj už bylo chybou, že se skupiny nedokázaly dohodnout na jediném projektu, který by mohl operovat pouze s účetní hodnotou a ušetřit tak peníze, potřebné pro rozvoj firmy. Všechny projekty předpokládaly, že peníze na odkoupení získají z úvěru, který budou splácet ze zisku závodu. Ministerstvo privatizace rozhodlo, že Eutit se prodá tzv. „obálkovou“ metodou. Podnik získá ten, kdo nabídne nejvyšší cenu. V soutěži tedy v roce 1993 zvítězila pětičlenná skupina se zázemím německé firmy TH Scholte, která za Eutit nabídla 135 miliónů korun. Úředníci se tak jednak jistili proti možnému nařčení z nadržování některému ze soutěžících, jednak poměrně správně předpokládali, že německý partner může přinést do technicky zachovalého, ale stavebně zchátralého podniku nový kapitál, potřebný k rozvoji firmy.

Německý partner ovšem o financování projektu zájem neměl, podle tehdejšího vyjádření projektového manažera TH Scholte Iana Schaumanna byla dostatečným vkladem firmy do projektu značka, nabídka trhů a kooperace. Vítěz proto hledal banku, která by poskytla úvěr. Každý peněžní ústav ale chtěl, aby vítěz ve svém podnikatelském záměru doložil i jiné zdroje suroviny, než lom Slapany, který Eutitu nepatřil a na němž přitom byla slévárna životně závislá. Každá banka oprávněně viděla riziko v tom, že lom, patřící předkladateli konkurenčního privatizačního projektu, může zvýšit ceny suroviny či z nejrůznějších příčin omezit její dodávky tak, že Eutit nebude dosahovat zisku, z něhož by mohl úvěr splácet.

Vítěz soutěže proto nikde úvěr nezískal a od privatizace Eutitu odstoupil.
Skupina Pavla Dragouna poté odstranila zbývající konkurenci tak, že nabídla podíly ve firmě i řediteli Jiřímu Benešovi a jeho společníku Miloši Veselému. Ti nabídku přijali a v soutěži tak zůstal jediný privatizační projekt, předložený skupinou nyní již třinácti společníků, podle něhož firma Eutit přešla do soukromých rukou za 96,6 miliónu korun.

Spojením obou skupin se mělo zabránit dalšímu protahování privatizačního procesu, protože mezi zaměstnanci firmy vzrůstala nejistota, nebyl jasný budoucí vývoj a někteří technici odcházeli. Celý proces trval téměř dva roky, privatizační projekt č. 21040 schválila vláda až 24. srpna 1994 a společníci firmu Eutit převzali k 1. lednu 1995.

První zátěží byl privatizační úvěr a čínská zakázka

Úvěr na odkoupení firmy získali společníci od Komerční banky. Ta posoudila životnost záměru a v souladu s tehdejšími podmínkami si řekla o úrok 14,5 procenta. Vedení firmy proto hledalo možnost, jak získat levnější peníze. Většina společníků proto tehdy rozhodla, že firma splní závazek z dob státního podniku, jehož obsahem byl prodej části výrobní technologie čínskému partnerovi. Dodávku zastřešoval Technoexport, pro Eutit měla znamenat tržby 40 miliónů korun. Výtěžek měl pomoci splatit privatizační dluh. Kontrakt, uzavřený za socialismu se spřátelenou Čínou, však byl pro Eutit nevýhodný. Jednak firma poměrně levně předá své know-how potenciálnímu konkurentovi, který ji může připravit o asijské trhy, jednak práce na kontraktu zaměstná techniky, kteří se proto nebudou věnovat vlastní firmě. Čínská firma totiž nekoupila celou linku. Tavicí a chladicí pec, tedy začátek a konec výrobní jednotky, postavila sama. V Česku si vybrala zbývající části linky s tím, že je Eutit musí přizpůsobit čínským pecím. Vedle nákladů na výrobu tak Eutit musel platit i vývojové a konstrukční práce na přizpůsobení technologie čínským požadavkům.

Z čínského kontraktu nakonec Eutit získal 10 miliónů korun, ale zisk z běžných tržeb dosáhl v roce 1995 jen 7 miliónů, což bylo o tři milióny korun méně než ve „slabém“ předchozím roce, poznamenaném privatizačním vyjednáváním. Linku v Číně se nikdy nepodařilo zprovoznit, čínské a české části dohromady nefungovaly.

Koncem roku 1995 procházel Eutit finanční krizí, vzrůstala vzájemná nedůvěra společníků a někteří z nich začali uvažovat o vstupu cizího kapitálu či o zpětném leasingu. Po delším vyjednávání nakonec vedení firmy získalo příslib výhodnějšího úvěru od Investiční a poštovní banky. K čerpání půjčky však nedošlo, protože díky nočnímu posezení v jednom plzeňském baru se Eutit dostal k Živnostenské bance. Banka nechala v továrně provést audit a poté firmě poskytla úvěr v německých markách v přepočtené výši 80 miliónů korun s úrokem 6,6 procenta. Nízký úrok a zahraniční měna Eutitu dokonale vyhovovaly. Firma ročně kolem 50 procent produkce exportovala na západní trhy a splátky hradilo přímo v markách. Tím se vyhnula kurzovým rizikům. Privatizační úvěr Eutit splatil v červnu 2003.

Hledání nového výrobního programu

V roce 1995 už privatizační euforie doznívala a v tuzemské ekonomice se začaly objevovat problémy, které se o dva roky později pokusila řešit Klausova vláda úspornými „balíčky“. Velké průmyslové podniky v tuzemsku, které byly zákazníky Eutitu, jen přežívaly v očekávání oddlužení nebo vstupu zahraničního partnera. Problémy se objevily i v zahraničí. Anglická firma Greenbank odprodala svou divizi obchodující s čedičem firmě Prospect a tu koupila americká firma, která neměla o tavený čedič zájem. Situaci řešilo vedení firmy tlakem na snižování nákladů a zároveň hledáním nových možností uplatnění taveného čediče.

Firma proto propustila dvanáct pracujících důchodců, zůstalo 200 pracovníků. Větší úspory vedení dosáhlo přechodem na levnější zemní plyn pro vytápění tavicích pecí. Díky snahám firmy o zavedení zemního plynu do regionu se tak Lázně Kynžvart a další obce dočkaly plynofikace o několik let dříve. Posílil se výrobní program tzv. zapouzdřených výrobků. Tuto výrobu zahájil státní podnik v kooperaci s podnikem Potrubí Praha po vzoru anglické firmy Greenbank již před rokem 1989, Potrubí Praha vyrábělo betonové roury s čedičovými výstelkami ještě do roku 1992.

Firma našla pro tavený čedič uplatnění i v interiérech restaurací, prodejen či bytů. Inspirací byl belgický obchodník Pierre Remy, který ještě před rokem 1990 ze Staré Vody pravidelně odebíral větší množství dlaždic. Firma netušila, na co je používá. Teprve po uvolnění hranic v roce 1990 Eutit zjistil, že Remy spolupracoval s architektem, který čedičovými dlažbami vydláždil své dvě vily v Belgii a ve Francii a používal je jako referenční stavby. Díky tomu jsou dnes čedičové dlažby firmy Eutit například v hotelu Sport v italském Oberregenu, v městské hale v německém Werlu, ve vstupní hale nemocnice v Liege v Belgii, v restauraci Balen v Bruselu, ve vinných sklepích Gaja v Itálii a na desítkách dalších míst. V Česku se čedičové dlaždice do té doby používaly jen na průmyslové podlahy nebo na výstelky násypek a nádrží. Nyní jsou rozšířené hlavně v Praze, lze je najít například v prodejně Fruits de France, ve starožitnictví Alma, v pasáži Černá růže, v kavárnách a restauracích Le Patio, Stará celnice, Bredovský dvůr, Donlic či ve Francouzské restauraci Obecního domu.

Nový produkt: Kanalizační tvarovky

Další uplatnění nalezl tavený čedič v kanalizacích. V padesátých letech se čedičovými dlaždicemi dláždily stoky ve Vsetíně, Olomouci, v Brně, Opavě a Hodoníně. Při opravách se zjistilo, že jsou zcela netknuté, na rozdíl od cihel, kameniny nebo betonu, které se vlivem agresivních chemikálií za padesát let rozpadly.

Tady nalezl Eutit inspiraci pro speciální výrobu kanalizačních tvarovek. O čedič totiž projevily zájem pražské Vodovody a kanalizace a v Praze je většina stok vejčitého průřezu, kde lze rovné dlaždice použít jen omezeně. Ve spolupráci s ing. Jiřím Šejnohou z pražského podniku Eutit navrhl a vyrábí systém tvarovek, z nichž lze vejčitý průřez sestavit. Dosud se tímto způsobem v Praze v letech 1996 až 2002 sanovalo 35 kilometrů stok, v Brně 25 kilometrů. Dalších 20 kilometrů tvarovek se použilo pro opravy stok ve městech Znojmo, Blansko, Olomouc, Česká Lípa, Chomutov, Liberec, Mladá Boleslav a Mariánské Lázně. V současné době tvoří tržby za kanalizační tvarovky 30 procent příjmů firmy, přitom do roku 1996 se tyto produkty nevyráběly.

V těch městech, kde do vodohospodářských podniků vstoupili zahraniční investoři, jsou v současné době generální opravy kanalizací pozastavené. Zahraniční firmy totiž investovaly velké částky do akvizic a potřebují, aby se investice vrátily. Proto provádějí jen nejnutnější údržbu, nikoli opravy, které by vydržely desítky let. Rozhoduje cena, a přestože Eutit náklady snížil, tavený čedič je stále dražší než beton nebo kamenina. Pozastavení generálních oprav kanalizací se výrazně projevilo ve snížení tržeb firmy v prvním pololetí 2003. Kanalizační program má nejistou budoucnost, města se snaží ve svých rozpočtech šetřit, navíc své sítě předávají soukromým společnostem a ty šetří ještě usilovněji. V zahraničí se poptávka po kanalizačních odlitcích z čediče také nezvedá.

Nově firma vyvinula roury, které lze protlačovat zemí, aniž by byly potřeba výkopy pro uložení potrubí. Čedičové roury mají totiž vysokou pevnost v tlaku, nepraskají ani se jinak nedeformují. Používáním takového potrubí při opravách nebo výstavbě kanalizačních sítí ve městech by nebylo potřeba rozkopávat chodníky a práce by se zároveň výrazně urychlily. Jediným problémem je opět vysoká cena.

Tavený čedič se začlenil do prefabrikovaných sytémů, firmy Prefa Brno a Prefa Grygov jej používají jako výstelku do betonových trub, jejichž životnost tavený čedič výrazně prodlužuje.

Své nové výrobky se firma Eutit snaží propagovat na stavebních veletrzích a vodohospodářských výstavách, v roce 2002 se zúčastnila i mezinárodních veletrhů v Mnichově a v Berlíně. Od poloviny devadesátých let byla k vidění i na lokálních výstavách, kde však prakticky žádné zákazníky neoslovila. Tato propagace byla navíc vzhledem k výsledku drahá. Po roce 2000 firma od účasti na místních výstavách upustila a soustředila se jen na větší veletrhy a mezinárodní akce.

Marketingovou podporou je i členství v profesních organizacích. Eutit je členem Společnosti pro bezvýkopové technologie, Sdružení pro vodovody a kanalizace či Silikátové společnosti. Zde firma jednak získává aktuální informace o vývoji požadavků trhu, o výsledcích výzkumu materiálů pro stavebnictví i o tom, kdo a kde připravuje investiční akce. Současně zde představitelé firmy navazují osobní kontakty, důležité pro rozvoj firmy.

Ztrátový dolar a přechod na evropskou měnu

Slabý tuzemský trh tlačí Eutit k zahraniční expanzi. V posledních třech letech se tržby z vývozu blíží šedesáti procentům celkových výnosů, v roce 2002 poprvé v historii firmy převýšily sto miliónů korun. Přitom jsou v korunovém vyjádření o 17 miliónů korun nižší než skutečné tržby v dolarech, tolik podnik ztratil vlivem posilování kurzu české měny vůči dolaru. Smlouvy s garantovanou cenou firma uzavírá většinou na začátku roku, kdy není možné vývoj kurzu předvídat. Pojištění kurzových ztrát ale banky akceptují jen u konkrétně vymezených projektů, a nelze získat takové pojištění jen na základě odhadu, že firma v příštím roce vyveze zboží za x miliónů dolarů.

V současné době Eutit po dohodě se zahraničními odběrateli přešel na platby v eurech. Firma očekává, že evropská měna bude stabilnější a kurzové ztráty nebudou tak vysoké, navíc v budoucnu se euro stane i českou měnou. Zahraniční zákazníci ovšem vybírají podle značky – a budování důvěryhodné značky je dlouhodobou a nákladnou záležitostí. Nezbytnou nutností jsou certifikace výrobků i systému řízení výroby. Od roku 1995 má Eutit certifikované výrobky z taveného čediče a eucoru, v roce 2002 produkty úspěšně prošly testy specializovaných evropských institutů v Darmstadtu a v Lyonu. Pro tuzemský trh byl materiál testován na zdravotní a hygienickou nezávadnost a lze jej použít i pro stavby a zařízení, kde přichází do styku s potravinami a pitnou vodou.

Systémovou certifikaci podle ISO 9002:1995 firma získala v únoru 2001 s platností do prosince 2003 a další, podle aktualizované normy ISO 9001:2001 v květnu 2003 s platností do června roku 2006. V současné době firma uvažuje o certifikaci podle enviromentální normy ISO 14001, kterou někteří obchodní partneři vyžadují. Certifikace jsou nutností, ale pro image značky je nutná nadstavba, tedy cílená reklama a hlavně dobré reference. Reference Eutitu chybí, stejně jako peníze na reklamu na západních trzích.

Vstup České republiky do Evropské unie firmě usnadní pohyb zboží, ale zároveň zvýší náklady. Největším problémem pro firmu v německém příhraničí totiž bude vývoj mezd. Přestože je v prvních letech po vstupu volný pohyb osob omezen, lze očekávat, že řádově vyšší platy v německých firmách budou české techniky lákat.

Šancí mohou být „panenské“ východní trhy

Díky unikátnímu zdroji suroviny, který je pro Eutit konkurenční výhodou, má firma postavení u odběratelů v západních zemích stabilizované, navzdory chybějící reklamě, která by mohla přinést nové zákazníky. Konkurenční slévárny čediče Německu, Spojených státech amerických či Polsku nejsou schopny vyrábět odlitky té velikosti a povrchové kvality, jako Eutit, resp. za cenu zvýšených nákladů za přídavné suroviny se parametrům firmy ze Staré Vody zatím jen přibližují.

Eutit ve své historii byl vždy orientován na západní trhy, Východ je pro tavený čedič „panenským“ teritoriem. Existují zde slévárny čediče, například v Krivom Rogu na Urale, ale většinou mají zastaralé vybavení a jsou mimo provoz. Trhy balkánských zemí, Ukrajiny a Ruska však mají velký budoucí potenciál a proto se Eutit snaží získat si zde pozice již nyní.

V roce 2000 firma založila společný podnik v Bulharsku. Tamější Eutit Bulgaria je zaměřen na další zpracování čedičových výrobků a poskytuje servis pro celou zemi. Tavený čedič je zda ale málo známý a podnik má zatím málo zakázek. Druhou zahraniční filiálku, Eutit UA, založila firma v Doněcku na Ukrajině v roce 2001. Díky fungujícímu těžebnímu průmyslu je kapacita ukrajinského podniku vytížena, jediným problémem jsou zpožděné platby za dodané zboží, těžebním firmám chybí peníze.

Jedinou perspektivou pro Eutit je razantní snížení nákladů natolik, aby výrobky byly cenově konkurenceschopné jiným stavebním produktům, orientace na východní trhy a případná užší spolupráce se západní společností s vyšší prestiží.