Drahá televize Nova

Vydáno 23. 04. 2011

Příběh televize Nova ukazuje názorně, jak špatné instituční uspořádání vyplývající z diletantismu státní správy a z touhy politiků po moci vytváří masivní korupční prostředí propojující politiku, média a byznys do takové míry, že to může ohrozit demokratický vývoj společnosti.

Pro publikaci Co se stane, když se zhasne, vydanou Transparency International Česká republika roku 2004, napsal Václav Žák.

Duální systém

Média – elektronická i tištěná – podléhala „za socialismu“ nejpřísnějšímu politickému dozoru. Polistopadová reprezentace musela vytvořit prostor pro svobodné podnikání i ve sdělovacích prostředcích. U elektronických médií bylo třeba rozhodnout, jaký systém se má vytvořit. Existovalo několik možností: nechat rozhlas a televizi v rukou státu. Jejich vedení by v tom případě jmenovala vláda. Druhou možností bylo všechno zprivatizovat a jít americkou cestou. Třetí zavést tzv. duální systém – kombinaci veřejnoprávního rozhlasu a televize se soukromým sektorem.

My jsme se inspirovali Německem. Veřejnoprávní média jsou instituce, jimž je ze zákona svěřen majetek a vlastní zdroj příjmů nezávislý na státním rozpočtu. Teoreticky by neměla podléhat ani politickým, ani komerčním tlakům – proto dostávají koncesionářské poplatky, které je oddělují od závislosti na velkých inzerentech, a dohlížejí na ně nezávislé rady.

Ani soukromý sektor se neobjede bez pravidel. Vysílače mohou pracovat pouze na určitých frekvencích, jichž je omezený počet. Všude na světě se považují za národní bohatství a pronajímají se za poplatek – konec konců, provozovatelům jde přece o byznys. Proto musí existovat úřad, který licence uděluje a zároveň kontroluje, zda vysílání splňuje určitá pravidla. Asi nechceme, aby se vysílala pornografie, nacistická propaganda nebo kult násilí.

U nás je tím úřadem Rada České republiky pro rozhlasové a televizní vysílání (dále RRTV). V ČR se prosadil smíšený model dohledu na elektronická média: na vysílání veřejnoprávních médií měly dohlížet jejich rady, zatímco za komerční sektor odpovídala RRTV, i když RRTV měla také právo zasahovat do veřejnoprávních médií. Bohužel, zákon ji k tomu velkými kompetencemi nevybavil.

Rodí se Nova

Mediální trh v postkomunistických zemích představoval pro investory lákavou příležitost. Jedním ze zájemců byl Američan Mark Palmer, bývalý poradce prezidenta Reagana. S východní Evropou měl jako exvelvyslanec USA v Budapešti jisté zkušenosti. Ve Státech se sešel s psychologem Peterem Hunčíkem, aktivistou VPN, a nabídl mu účast v projektu, jehož cílem bylo zřízení komerčních televizí v 6 zemích střední a východní Evropy. Hunčík přizval ke spolupráci další kolegy. V polovině roku 1992 založili společnost s ručením omezeným CET 21 (Central European Television for 21th Century) a vstoupili – spolu s 25 dalšími firmami – do soutěže o licenci. Zápis do obchodního rejstříku na Praze 1 trval – kupodivu – 5 dní. Dodatečně se společníkem firmy stal i Vladimír Železný, který s nimi připravoval finální verze žádosti o licenci.

Palmer byl prezidentem společnosti Central European Development Corporation GmbH (CEDC) se sídlem v Berlíně, mezi jejíž kapitálové podílníky patřil, jak se později ukázalo, i Ronald Lauder. Projekt byl napsán tak, aby lahodil oku RRTV – komerční televize se zavazovala neprodukovat vlastní programy a umožnit vytvoření skutečného konkurenčního prostředí; podpořit širší přístup veřejnosti do vysílání, využít zkušeností partnerů ze zemí s vyspělou demokracií, a v neposlední řadě se opírat o kapitál, o jehož původu a spolehlivosti neměl nikdo pochybovat.

Byl zde ale vážný problém, zárodek budoucích sporů. Podle českého zákona byla licence nepřevoditelná a účastníkem řízení směl být pouze žadatel o licenci. Na společnost CEDC zde jaksi nebylo místo: nemohla být přímým účastníkem žádosti o udělení licence, ačkoliv nejprve chtěla, a nemohla ani po udělení licence kapitálově vstoupit do CET21, protože by tím došlo k převodu licence. A tak se za pomoci Rady(!) pokusili udělat ze čtverce kruh: v příloze k licenci jsou CEDC spolu s Českou spořitelnou výslovně zmíněny a Rada předpokládala vznik obchodní smlouvy mezi těmito třemi firmami. Jenže tím se CEDC nepřímo podílela na licenčním řízení – s plným vědomím a souhlasem RRTV. Přitom, a to si tehdy zřejmě nikdo neuvědomil, RRTV zákazem přímého vstupu zahraničního investora do licencovaného subjektu porušila smlouvy o ochraně investic.

Udělení licence vzbudilo rozruch. Není divu. Na dvanáct let zde parta lidí získala zadarmo právo provozovat celoplošné televizní vysílání na nejlepší terestriální síti vysílačů. Znamená to, že šlo o vysloveně korupční proces? Peníze se okolo velmi pravděpodobně točily, ale nemusely v rozhodování hrát hlavní roli. Nikdo tehdy neuměl odhadnout, že trh s televizní reklamou budou miliardy, očekával se obrat několika set milionů korun. Spíš existovala obava, aby se soukromý sektor vedle mohutné České televize vůbec uchytil.

ODS rozhodnutí Rady rozlítilo. Reaganův poradce na ni dojem neudělal, chtěla televizi. Prý na území ČR vznikne protislovenské a protimaďarské vysílání. Místopředseda ODS Petr Čermák si, jako obvykle, servítky nebral. „Je nepřijatelné, aby sdělovací prostředky ovládali zkrachovaní politici, kteří jsou víceméně příčinou spousty problémů, které máme, a navíc ze Slovenska“; byl „zásadně proti tomu, aby vysoký exponent Občanského hnutí, které totálně prohrálo volby, se stal jedním z hlavních členů této společnosti. Udělám vše pro to, aby [toto rozhodnutí] bylo změněno. Pro mě je celá ta věc zásadním ohrožením demokracie a možná i podstaty tohoto státu,“ prohlásil v rozhovoru pro Telegraf. ODS tehdy Železného v lásce neměla.

Všimněme si, že takhle mluvil představitel politické strany o rozhodnutí orgánu, který měl být od politických vlivů odstíněn. Měl, ale nebyl. Mediální zákony v sobě skrývaly pořádné čertovo kopyto: místo aby o nedodržování zákona mediálními radami rozhodovaly soudy, toto právo si přisvojili poslanci. Podstatně porušili princip dělby moci. Parlamentní komise pro sdělovací prostředky, která vznikla v době rozpadu státu, protože agendu médií neměl na starosti žádný resort, brzy začala zasahovat do rozhodování rad. Václav Klaus byl ještě razantnější: ve svém přímočarém tahu za mocí viděl v radách překážku. Kdo jiný má ve státě rozhodovat, než vítěz voleb? Jaká nezávislost? Chtěl rady zrušit.

Všechny rady se dostaly pod silný politický tlak. Jako první se podařilo „odstřelit“ právě RRTV. ODS zahájila tažení na její likvidaci okamžitě po udělení licence, ODA ji však chránila. Daniel Korte odstoupil po nevybíravých útocích už v květnu 1993, tři měsíce po udělení licence. Mladé frontě Dnes poskytl rozhovor, v němž uvedl: Rada se dostala do nemilosti ODS proto, že „nedbala signálů vítězné strany, jak se má při udělování licencí chovat“. Dále řekl, že v červenci 1992 si ho pozval do své pracovny ministr vnitra Petr Čermák a požádal o přidělení licence soukromé rozhlasové regionální stanici, v níž měl majetkový podíl. Co na to redaktor MfD? Odsoudil Korteho jako politicky ambiciózního člena ODA. Pak se ukázalo, že Čermák podíl v radiu EURO 1 měl, i když to popíral.

Kdo vlastně vysílá?

ODS trvalo rok, než se jí v roce 1994 konečně podařilo RRTV odvolat. Sněmovna dvakrát odmítla její zprávu. Ostatní poslanecké kluby – kromě ODA, KSČM a Levého bloku – ODS podpořily. ODS se sice podařilo RRTV zlikvidovat a dosadit do ní věrné duše, např. poradce Václava Klause Petra Štěpánka, ale revokovat udělení licence možné nebylo. Co s tím? Začaly se hrát šachy. Výbor pro vědu, vzdělání a kulturu si povšiml, že Česká nezávislá televizní společnost (ČNTS), která Novu provozovala, má v obchodním rejstříku zapsáno vysílání podle licence udělené CET 21. Ejhle, problém byl na světě.

CEDC, CET 21 a Česká spořitelna, na začátku v přátelských vztazích, se dohodly na vytvoření společné firmy ČNTS. S nepřevoditelností licence si Rada příliš starostí nedělala. Schválila, aby partneři vytvořili společný podnik, který měl vysílání realizovat. Zde už je třeba uvést pár podrobností, jsou důležité. V květnu 1993 podepsaly CEDC, Spořitelna a CET 21 Memorandum o dohodě o spojení a investicích, v němž se zavázaly vytvořit Českou nezávislou televizní společnost, ČNTS, která bude provozovat novou televizní stanici NOVA.

CEDC vložila 75 % kapitálu a získala za to 66 % vlastnických práv. Spořitelna vložila 25 % kapitálu a získala 22 %. CET 21 vložila právo užívat, získávat prospěch a udržovat licenci (…) na bezpodmínečné, neodvolatelné a výlučné bázi. Za to získala 12 % vlastnických práv. Za „normálních“ okolností by žádná ČNTS nevznikla. Investoři by kapitálově vstoupili přímo do CET 21 a stali se vlastníky licence. Jenže právě to Rada nechtěla dovolit – dobře věděla, že pak by se vliv „českých subjektů“ v budované televizi nedal nijak zajistit. Výslovně to uvedla ve své zprávě za rok 1997, kterou předložila Poslanecké sněmovně.

Kde to tedy skřípalo, když Rada vytvoření ČNTS schválila, dokonce se na podobě finální smlouvy podílela? ČNTS měla v rejstříku zapsáno jako předmět podnikání celoplošné televizní vysílání podle licence č. 001/1993. Jenže tu dostala CET 21. Kdo tedy vlastně má licenci a kdo zodpovídá za vysílání? Veškeré peníze šly přes ČNTS, CET 21 vypadala jako slupka. Rada začala tlačit na ČNTS, že vysílá neoprávněně a zahájila správní řízení, dokonce podala trestní oznámení.

V této fázi vývoje se Vladimír Železný za zahraniční investory doslova rval. O Petru Štěpánkovi, který se ze všech sil snažil ČNTS znepříjemnit život, mluvil ve svém pořadu Volejte řediteli jako o tajtrlíkovi. Zároveň ho však mocenské siločáry nutily ke změně kursu. Od samého začátku Novu koncipoval jako televizi pro řadového diváka. Projekt, podle něhož Nova měla být lepší veřejnoprávní televizí, snad nikdy nebral vážně. Bulvár ovšem nesmí být politicky profilovaný, to škodí sledovanosti. Nova proto byla zpočátku nestranná.

Je ovšem těžké zůstat v Česku politicky neutrální, pokud politické strany chápou jako nepřátelský útok, nejsou-li protežovány. Klaus ztropil na podzim 1993 velký skandál, že ČT nevysílala jeho projev na Brněnském veletrhu. Na Nově se pohádal s moderátorem publicistického pořadu Lubošem Beniakem kvůli nepříjemným otázkám a dosáhl toho, že se pořad nevysílal. Železný ustoupil. Před volbami 1996 Klausovi na Nově dokonce zřídil pravidelné promluvy.

Přesto Rada tlačila dál. Přitom spor mohla jednoduše vyřešit: zákon jí dovoloval, aby změnila podmínky licence bez souhlasu jejího držitele v případě, že je to nezbytné k dodržení mezinárodních závazků, jimiž je Česká republika vázána. Kdyby chtěla, mohla hravě upravit licenční podmínky tak, aby ochránila investora před rizikem sporů.

Pivot Vladimír

V té době byla ČNTS vysoce prosperujícím podnikem s ročním ziskem téměř jedné miliardy korun. Americký investor musel situaci řešit – ČNTS se stala jeho naprosto nejlukrativnějším podnikem ze všech středo- a východoevropských zemí. Protože mu Rada neumožnila licenci koupit ani zachovat poměrně bezpečné uspořádání společného podniku, musel vymyslet jiné schéma.

Tehdy se zřejmě zrodil plán, že CME dostane licenci pod kontrolu nepřímo. Nejprve v červenci 1996 koupila CME od České spořitelny její 22% podíl v ČNTS za 36 milionů dolarů. Tím pádem se její podíl v ČNTS zvedl na 88 procent. 1. srpna 1996 půjčila CME Vladimíru Železnému 4,7 mil. dolarů, cca 126 mil. Kč, aby za ně koupil podíly od ostatních společníků v CET 21 a stal se majoritním vlastníkem licence se šedesátiprocentním podílem. Železný podíly koupil. Když úkol splnil, půjčku mu odpustili. Radu o tom neinformovali. Podle policie ani Železný, ani ostatní vlastníci z těchto peněz nezaplatili daně.

Současně se rozdělil i 12% podíl CET 21 v ČNTS na tři díly: 1 procento si ponechala CET 21, 5,8 % získala firma Vladimíra Železného Nova Consulting, 5,2 % ostatních 5 společníků v CET 21. Ti svůj podíl v prosinci 1996 prodali CME za 5,3 mil USD. CME tak navýšilo svoje vlastnictví v ČNTS na 93 %. Tím si CME pojistila, že se kontroly nad licencí nemůže zmocnit nikdo, kdo nezíská souhlas Vladimíra Železného. A za 28,5 mil. dolarů, tedy přibližně miliardu korun, si koupila – Vladimíra Železného. Místo toho, aby si stěžovala na diskriminační zacházení, pokusila se obejít české zákony, a ošklivě se jí to vymstilo.

Že nežijeme v otrokářské společnosti a člověka koupit nelze? To je jistě pravda. Formálně nekupovali Železného, ale akcie firmy Nova Consulting. Ve smlouvě o koupi akcií o licenci a CET 21 pochopitelně není zmínka, ale v článku 4 se Vladimír Železný zavazuje v dlouhém výčtu ke všemu, co nesmí dělat: nesmí podnikat v oboru, nesmí ČNTS přetahovat zaměstnance, atd. Nesmyslné závazky ve smlouvě o koupi akcií, ovšem zcela logické ve smlouvě, jíž si Američané zajišťovali výnosy z licence.

Lze dokázat, že CME původní uspořádání neměnila dobrovolně. Nicméně v listopadu 1996, aby vyhověla tlaku Rady, mění smlouvu o vytvoření ČNTS tak, aby v ní nebylo přímo uvedeno užívání licence, ale know-how spojeného s licencí. Text smlouvy ovšem zdůrazňuje výlučnost a exkluzivitu vztahu mezi CET 21 a ČNTS.

Rada trestní stíhání zastavila. Rozestavila však kulisy pro budoucí střet. Právní jistota CME se totiž prudce snížila. ČNTS už nekontrolovala tok peněz.

Konflikt

Nové uspořádání, platné od poloviny roku 1997, dalo Vladimíru Železnému dominantní postavení. Stal se výhradním držitelem licence a multimilionářem; CME mu splácela miliony dolarů. Zdálo se, že jsme svědky závratné kariéry úspěšného manažera.

K podstatné zápletce došlo na konci roku 1997. Klausova vláda se ocitla v krizi kvůli korupčnímu skandálu. Nova si přisadila: odvysílala reportáž, z níž vyplývalo, že Václav Klaus si koupil ve Švýcarsku vilu. Rozlícený Klaus prohlásil, že Novu zažaluje o náhradu ve výši 100 mil. korun. K procesu nedošlo, obě strany se dohodly na mimosoudním vyrovnání. V čem spočívalo, to se veřejnost nedověděla. Z toho, co následovalo, však lze odhadnout, že nejspíš došlo k dohodě „o vzájemné pomoci“. Nova „pomůže“ ODS a Václavu Klausovi, který ztratil post premiéra, a naopak Vladimír Železný si tím zajistí dobré vztahy s RRTV i s parlamentem.

Zakrátko se ukázalo, jak je výhodné, když se lidé „dohodnou“. Vladimíru Železnému začala být kazajka CME těsná. Z CET 21 mu příjmy, které by stály za řeč, neplynuly. Pár mizerných milionů. Kolem ale tekla miliardová řeka, z 99 procent do CME. Vladimír Železný se v té době připravoval na to, že od vypršení dvanáctileté licence bude Novu řídit sám, bez Američanů. Jenže ti mu udělali čáru přes rozpočet – rozhodli se celé východoevropské mediální podnikání prodat. Pro Železného to znamenalo katastrofu – a tak se rozhodl, že Američanům Novu nenechá. Použil své konexe v Radě k tomu, aby se začal ze závazků vyvlékat. Američané nesli Železného pokusy s velkou nelibostí, a to hned ze dvou důvodů: neztenčené příjmy jim garantoval pouze stav, kdy příjmy z reklam budou výhradně jejich příjmy. Nabízeli Železnému lukrativní podmínky – 4 miliardy korun v průběhu následujících 12 let, bude-li pro budoucího vlastníka dělat totéž, co pro ně. Železný to odmítl.

Před prodejem bylo třeba prověřit hospodaření podniků. A při té příležitosti se ukázalo, že generální ředitel ČNTS Vladimír Železný se ve své funkci nechoval tak, jak se v Servisní smlouvě zavázal. CME posléze vyčíslila ztrátu na 69 milionů korun. Vedlo to k prudkému konfliktu; Vladimír Železný byl 19. dubna 1999 z funkce generálního ředitele odvolán. Ředitel CME Klinkhammer se neukázal jako schopný diplomat: zřejmě vůbec netušil, do jak riskantní operace se pustil.

Gumové právo v dysfunkčním státě

Teoreticky se nemělo nic změnit: Železný, jako majoritní majitel CET 21, byl stále vázán Smlouvou o prodeji akcií. Teoreticky. Měl však už zkušenost, jak se dá s výlučností licence čarovat. Rozhodl se, že se Novu Američanům nenechá. Teď se mu konexe hodily několikanásobně. Rada už mu „zobala z ruky“, v Poslanecké sněmovně měl slušnou lobbyistickou kamarilu, která připravovala nový mediální zákon. A dobré kontakty mu také zajistily miliardu Kč, kterou potřeboval na rozjezd nové televize. Sehnal je v Investiční a Poštovní bance, k jejímuž vedení měl velmi úzké vztahy Václav Klaus. Jedna z firem, které „úzce spolupracovaly“ se šedou eminencí IPB Liborem Procházkou, MEF Holding, zřídila novou servisní organizaci Česká produkční 2000, budoucí náhradu za ČNTS. Pozor: tu firmu založili 14 dní před Železného odvoláním. Vzhledem k tomu, že další z firem napojených na Libora Procházku kontrolovala televizi Prima, komerční impérium se rýsovalo na obzoru.

V červnu dostala Česká produkční 2000 od IPB miliardový úvěr na přípravu televizního vysílání. Když byla připravena, Železný čekal jen na záminku k vypovězení smlouvy. Dočkal se 4. srpna 1999. ČNTS nepředložila CET 21 denní vysílací plán. CET 21 okamžitě ukončila spolupráci s ČNTS a nová Nova ihned zahájila vysílání z Barrandova. Samozřejmě, opět exkluzivně. Američané ostrouhali mrkvičku. Hodnota akcií CME poklesla o 470 mil. dolarů.

Aby Železný ukázal, jak to má „ošetřeno“, v prvním Sedmičce po prázdninové přestávce se na diváky neusmívala (místo Jana Vávry, který zůstal věrný americkým investorům), jenom nová moderátorka Jitka Obzinová, ale i premiér Miloš Zeman a předseda Poslanecké sněmovny Václav Klaus. Oba vrcholní čeští politici nepřímo požehnali Vladimíru Železnému, že zničil zahraniční investici.

Američané si to ovšem nenechali líbit. Okamžitě se spustila celá řada žalob a trestních oznámení. Rada naprosto ignorovala zájmy amerického investora a vycházela Železnému všemožně vstříc. Dokonce ignorovala předběžné rozhodnutí mezinárodní arbitráže, aby se Železný jako vlastník majority v CET 21 vrátil k americkému investorovi, a pomohla mu schválením podvodného navýšení jmění, aby se závazku arbitráže vyhnul. Kvůli tomu musela nakonec Česká republika firmě CME zaplatit 10,4 mld. korun.

Je však také třeba říci, že celá řada členů Rady nemusela rozumět důsledkům svého jednání. Logika mediálního zákona, který předpokládal, že kdo má licenci, má také peníze na její zprovoznění, jim umožňovala, aby spolupráci „servisních“ organizací s držiteli licence vnímali jako obcházení zákona.

Z každého příběhu má plynout poučení.
• Transformace diskriminující zahraniční kapitál vedla k pokřiveným vlastnickým vztahům, z nichž nutně vyplynuly spory. Protože právní vztahy mezi domácími a zahraničními podnikateli nemohly být „normální“, tj. odpovídat vloženému kapitálu, byly potenciálním zdrojem konfliktů.
• Vynutitelnost práva je v ČR nedostatečná, což silně zvyšuje transakční náklady a omezuje zájem investorů. Faktem je, že rejstříkový soud sehrál rozhodující roli ve zmaření pokusu Železného bezpečně zaparkovat licenci mimo dosah práva. To je ale vše.
• Evropské direktivy představují nejmenší společný jmenovatel mnohem přísnějších národních regulací. České zákony opsané z direktiv mohou být doslova škodlivé, protože se nedají vynutit. Britský vysílací zákon např. zakazuje, aby se kdokoliv ze soukromé televizní stanice vyjadřoval k něčemu jinému než k programovým otázkám. Železný by Británii nikdy nemohl odvysílat na 500 pořadů Volejte řediteli, ihned by přišel o licenci.
• Parlamentní kontrola zpráv regulátorů je u nás nedostatečná. Sněmovna nemá odborné zázemí, které by na problémy ve zprávách dokázalo upozornit. Samotní poslanci nemohou odborný rozbor nahradit. Když se projednávala zpráva za rok 1999, která zamlčela hrozbu arbitráže pro stát, sněmovna ji pochválila.
• Odborné zázemí nemá ani Rada pro rozhlasové a televizní vysílání. Rada neměla k dispozici právní expertízu, která by ji varovala před souhlasem s navýšením jmění v CET 21. Souvisí to s dlouholetou absencí zákona o státní službě a mnohdy nízkou kvalitou právníků, kteří ve státní službě pracují.

Česká republika platí a bude ještě dlouhou dobu platit za zvolený transformační přístup. Transformace vytvořila velmi „mělké“ vlastnické vztahy. Standardní ochrana vlastnictví se nevytvořila, protože pseudovlastníci ji nepotřebovali, naopak, vadila jim. I když se v posledních letech řada věcí zlepšila, kvalita právního prostředí je stále hluboko pod úrovní vyspělých zemí.

 


Sledovat novinky

Přihlásit se k odběru všeobecného newsletteru

Podpořte nás

Bojujte s námi proti korupci

PODPOŘTE NÁS

Bojujte proti korupci s námi.