Volby

Realizace volebního práva bývá často označována za oslavu demokracie. V demokratickém systému mají totiž občané právě ve volbách právo vybírat své zástupce do zastupitelských sborů, prostřednictvím nichž je pak vykonávána státní moc. Zároveň mají občané možnost se rozhodnout, zda se o mandáty ve volbách budou ucházet sami.

V České republice mohou občané uplatňovat svá volební práva několika způsoby a v několika volebních procesech. Na úvod je však potřeba říci, co se myslí samotným volebním právem.

Listina základních práv a svobod mimo jiné stanoví, že občané se mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo volbou svých zástupců. Právě svobodná volba politické reprezentace je základním stavebním kamenem demokratického zřízení a právního státu.

Podobná pravidla zakotvují i mezinárodní dokumenty, ke kterým Česká republika přistoupila (Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, Listina základních práv EU, Kodex správných postupů ve volebních věcech Rady Evropy).

Volebním právem je tedy možnost hlasovat pro určité kandidáty a tím vyjádřit svůj politický názor či též rozhodovat o některých otázkách přímo, pokud se o nich koná např. referendum. Obojí spadá pod tzv. aktivní volební právo. Občané se však mohou též sami ucházet o různé veřejné funkce, což je pak nazýváno volebním právem pasivním. Za legitimní vyjádření názoru a realizaci volebního práva je možno považovat i odmítnutí se voleb účastnit.

Důležité je zdůraznit, že v čl. 21 obsažená práva nemohou být nikdy občanům České republiky odňata či omezena na základě pohlaví, rasy, vzdělání, sociálního postavení apod. Pro výkon volebního práva však mohou být zákonem stanoveny omezující podmínky (odnětí svobody, omezení svéprávnosti, výkon vojenské služby).

Druhy voleb

Pro českou republiku je typické, že se volí především členové různých kolektivních orgánů (poslanecká sněmovna, evropský parlament, zastupitelstva obcí a krajů; výjimkou je prezident republiky) a to většinou na čtyři roky (kromě senátorů, jejichž mandát trvá 6 let). V praxi to znamená, že v průměru jednou za dva roky má občan možnost projevit své politické smýšlení. Vzhledem k tomu, že prvky přímé demokracie nejsou v ČR příliš tradiční, jsou volby stále jedním z nejúčinnějších prostředků k ovlivnění fungování bližšího či širšího okolí. Tradičně největší účasti se těší volby do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky a nově i přímá volba prezidenta republiky. Někde uprostřed zájmu voličů jsou volby komunální a krajské. Na opačném konci potom najdeme volby do evropského parlamentu a volby senátní, tedy především jejich druhé kolo.

Z pohledu zákona upravuje volební právo, proces volby a veškeré další s tím související procedury, včetně správních deliktů a soudního přezkumu, vždy samostatný předpis. Výčet těchto předpisů zahrnuje:

  • Zákon o volbách od Parlamentu České republiky č. 247/1995 Sb.
  • Zákon o volbě prezidenta republiky č. 275/2012 Sb.
  • Zákon o volbách do Evropského parlamentu 62/2003 Sb.
  • Zákon o volbách do zastupitelstev krajů 130/2000 Sb.
  • Zákon o volbách do zastupitelstev obcí 491/2001 Sb.

Ministerstvo vnitra dlouhodobě uvažuje o možnosti vytvoření volebního kodexu, který by v sobě na jednom místě obsáhl pravidla pro všechny typy voleb, což by v ideálním případě jistě přispělo k větší přehlednosti problematiky pro veřejnost.

Přímá demokracie

Kromě obvyklého volení zástupců do různých sborů se stále populárnějším nástrojem k ovlivnění veřejného dění stává referendum, jeden z klasických nástrojů tzv. přímé demokracie. S volbami má referendum společný takřka shodný proces, rozdíl spočívá v tom, že se nehlasuje o osobách, ale o konkrétních záležitostech a způsobech jejich řešení. Na celostátní úrovni by byl k uzákonění referenda potřeba ústavní zákon, který byl sice již za dobu trvání samostatné České republiky v různé podobě několikrát navržen, ale z rozličných důvodů se ho nepodařilo schválit. Naopak místní či krajské referendum již řadu let uzákoněné máme a dalo by se říci, že právě místní referendum zažívá v posledních letech jakýsi boom.

Více se o specifikách místního referenda a o tom, jak ho uspořádat, můžete dozvědět v publikaci TI Místní referendum z roku 2010.

Problémy při volbách

V celkovém pohledu si drží Česká republika vysoký standard při dodržování základních pravidel pro svobodné volby zakotvených v ústavním pořádku. Přesto se čas od času objeví fenomén, který má negativní dopad nejen na výsledek voleb a hlasování, ale ve svém důsledku i na politickou scénu, kvalitu veřejné správy a úroveň života občanů.

  • Kupčení s hlasy

Tato praktika se ve větší míře objevila v souvislosti s komunálními volbami v roce 2010. Konkrétně se jednalo o to, že organizátoři těchto obchodů slibovali a následně i vypláceli voličům, kteří se zaváží dát hlas konkrétní straně či kandidátovi, určitý finanční obnos. Většinou se tak dělo v menších obcích, kde stačí relativně málo hlasů k ovlivnění výsledků voleb. V blízkosti volebních místností pak docházelo přímo k předávání peněz a odevzdávání nepoužitých volebních lístků a tím kontrole, zda opravdu volič vhodil lístek „správný“. Toto bylo možno sice obejít vyzvednutím volebních lístků až ve volební místnosti, ale nákup hlasů směřoval především mezi osoby s nižším vzděláním, sociálním postavením a zájmem o politické dění, kteří často upřednostňovali okamžitý finanční profit před svobodným uplatněním volebního práva a dlouhodobými cíli. Následky, i když se okamžitě nemusely projevit, mohly být pro obec fatální. Při takto podnikatelsko-tržním pojetí volebního práva a zastupitelské demokracie se pak nelze divit následným nevýhodným prodejům obecního majetku, účelovým změnám územního plánu ve prospěch příbuzných nebo obchodních partnerů či dotační podpoře podezřelých subjektů právě lidmi, kteří si svůj post v politice koupili místo toho, aby si získali přízeň voličů svým plány a vizemi na rozvoj obce.

Popsané jednání naplňovalo podle názoru TI skutkové podstaty úplatkářských trestných činů. Nicméně po zkušenosti s proběhlými volbami byl trestní zákoník novelizován o ustanovení, které postihuje přímo uplácení v souvislosti s volbami.

„Kdo jinému nebo pro jiného v souvislosti s výkonem volebního práva nebo hlasovacího práva v referendu poskytne, nabídne nebo slíbí finanční, majetkový nebo jiný obdobný prospěch, aby volil nebo hlasoval v rozporu s nezávislým vyjádřením své vůle, bude potrestán odnětím svobody na šest měsíců až tři léta.“ (§ 351 trestního zákoníku)

Od tohoto jednání je potřeba odlišit předvolební sliby a poskytování propagačních materiálů při různých předvolebních akcích, které slouží především k propagaci, vysvětlení programu a přitažení pozornosti voličů, nikoliv přímo k ovlivnění samotného výkonu volebního práva.

  • Účelová změna trvalého pobytu před volbami

Druhým způsobem, jak nelegálně ovlivnit výsledek voleb (opět především komunálních v menších obcích), se stala účelová změna trvalého bydliště těsně před termínem voleb. Prakticky pak těsně před začátkem voleb dojde k „přehlášení“ občanů, kteří jsou jasnými a rozhodnutými příznivci určitého politického subjektu, na jednu či několik málo adres v dané obci. V případě obcí s několika stovkami obyvatel může např. 30-40 nových voličů mít výrazný vliv na výsledek voleb.

Vzhledem k tomu, že trvalé bydliště, na rozdíl od dřívějšího institutu domovského práva, je pouze evidenční údaj a nelze nikomu bránit v jeho změně, nebylo zcela jasné, jak proti takové na první neetické praktice zakročit.

Několik sporů se dostalo až k Ústavnímu soudu, který celkem jasně zasáhl ve prospěch řádného průběhu voleb. Jednak uznal právo orgánu, který vytváří voličské seznamy, tyto formálně zapsané voliče vyškrtnout, zároveň obecně konstatoval, že pro vznik volebního práva do zastupitelstva obce je nutný faktický vztah k obci, ve které je toto právo realizováno.

Ústavní soud takto rozhodl v případech Hřenska (Pl. ÚS 59/10) nebo Karlovy Studánky (Pl. ÚS 6/11).

Politické kampaně

Většina zmíněných předpisů upravujících volby má v sobě ohledně způsobu vedení volebních kampaní obsaženu pouze stručnou zmínku, případně neobsahuje úpravu žádnou. Pokud tedy něco nalézt jde, omezil se zákonodárce na konstatování, že: „Volební kampaň musí probíhat čestně a poctivě, zejména nesmí být o kandidátech a politických stranách nebo koalicích, na jejichž kandidátních listinách jsou uvedeni, zveřejňovány nepravdivé údaje.“

Porušení této povinnosti však není sankcionováno ani jedním z příslušných zákonů. Jedinou alternativou, která by připadla v úvahu, je obrana u soudu. Navíc je ustanovení natolik vágní a neexistuje k němu ani náležitá judikatura, že lze jen stěží učinit alespoň příkladmý výčet vedení kampaně, které by bylo v rozporu s tímto ustanovením.

Občas je možné narazit na situaci, kdy je k předvolební kampani využíván i prostor, který by měl být primárně apolitický, jelikož je placený z veřejného rozpočtu.

  • Financování politických stran

Financování politických stran upravuje zákon o sdružování v politických stranách a v politických hnutích č. 424/1991 Sb. (dále jen „ZS“). Bohužel však tento předpis obsahuje pouze minimum pravidel regulujících hospodaření stran a hnutí. Setkat se můžeme především s povinností předkládat každoročně do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky výroční finanční zprávu a zákazem přijmout dar od státu, krajů, obcí, státních, krajských a obecních společností, zahraničních státních příslušníků (pokud nemají trvalý pobyt v ČR) a zahraničních společností (s výjimkou nadací a politických stran).

Největším nedostatkem tohoto sytému je, že neexistuje téměř žádná kontrola ve chvíli, kdy probíhají volby, a že poslanci kontrolující výroční zprávy v podstatě dohlížejí sami na sebe.

Transparency International sleduje před a v průběhu jednotlivých voleb dostupnost údajů o financování kampaní u jednotlivých strana a poskytuje tím veřejnosti jednu z dalších možností, jak si vytvořit ucelený obrázek a informovaný názor na jednotlivé politické subjekty. Hodnocení jednotlivých politických stran či hnutí najdete na www.transparentnivolby.cz.