Lenka Lenochová o projektu „Neúplatné ženy? Genderová dimenze korupce“

^{Lenka Lenochová, koordinátorka projektu Neúplatné ženy? Genderová dimenze korupce | zdroj: TI}

Transparency International – Česká republika (dále TI CZ) zatím do diskuse orientované na téma rovných příležitostí mužů a žen nevstupovala. Změna nastává realizací výzkumného projektu Neúplatné ženy? Genderová dimenze korupce, který se zaměřuje na dílčí prvek genderové rovnosti – na téma míry a rozvoje korupce spojené s výkonem povolání s pravomocí rozhodovat.  Tímto přístupem, který zohledňuje u dosud neutrálních protikorupčních nástrojů i genderový aspekt, TI CZ aktivně přispívá knaplňování protikorupční strategie podle měřítek GRECO a zároveň chce podpořit diskusi o zvýšení počtu žen v řídících funkcích.

Statistiky z roku 2014 hovoří o 20% zastoupení žen v Poslanecké sněmovně a Senátu, což je o 5 % méně než evropský průměr. Jelikož TI CZ považuje za důležité zjistit i aktuální data o procentuálním zastoupení žen na českých ministerstvech (ta dosud k dispozici nebyla), zaměřila se část projektu i na zmapování genderového obsazení těchto pozic.

Z odpovědí českých ministerstev vyplynulo, že nejvíce žen, konkrétně 60 %, je zastoupeno na referentských pozicích, tedy na pozicích bez rozhodovacích pravomocí (odpověď jsme obdrželi od 13 ministerstev, jedno nám zaslalo údaje k 31. 12. 2014, ostatní ministerstva k srpnu 2015). Naopak mezi jmenovanými zástupci na vedoucích pozicích je žen pouze 30 %. Potvrdila se tak domněnka, že při obsazování vyšších postů jsou upřednostňováni muži, kdežto ženy dominují na podřízených pozicích. Z výzkumu také vyplynuly značné rozdíly v genderovém obsazení jednotlivých ministerstev: ženy dominují například na Ministerstvu pro místní rozvoj ČR, naopak Ministerstvo zahraničních věcí ČR a Ministerstvo obrany ČR má všechny pozice obsazené převážně muži.

Nelze říci, že by závěry analýzy jednoznačně podpořily argumenty hovořící pro vyšší účast žen v rozhodovacích funkcích. Důvodem je především fakt, že žen je na vedoucích pozicích zastoupeno stále velmi málo, nelze tedy získat relevantní údaje, na základě kterých by bylo možné porovnání provést.

Nicméně za období 2011–2014 evidujeme 40 případů odsouzených pachatelek za korupční trestnou činnost, což je výrazně méně než v případě mužů – pachatelů odsouzených za korupční trestnou činnost registrujeme jen za rok 2014 okolo 200. Tento výsledek bez bližší interpretace říká, že se ženy na korupčních trestných činech podílely jen z 20 % (nesmíme však zapomenout na skutečnost, že žen je na rozhodovacích pozicích výrazně méně).

Jednoznačně ve prospěch žen ale svědčí fakt, že ani v jednom případě odsouzených žen nebyly naplněny pojmové znaky velké korupce a žádná z nich nepáchala korupční trestnou činnost prostřednictvím organizované zločinecké skupiny.

Dílčí část analýzy tvoří výzkum, jak vztah genderu a korupce vnímá veřejnost.  Výsledky skupinových rozhovorů znovu potvrdily, že právě ženy akcentují charakter člověka a potřebu silných morálních zásad jako jistá preventivní opatření, která pomáhají korupci nepodlehnout. V opozici pak byly zmiňovány pocity beztrestnosti a touha po penězích, a to spíše ze strany mužů. Dáme-li tyto názory do souvislosti se studiemi o rozhodovacích procesech, které vykazují významné rozdíly mezi pohlavími, a to zejména ve vlivu empatií a ochoty riskovat, máme zde další argument pro podporu vyššího zastoupení žen. Muži jsou v principu považováni za jedince, kteří se bojí méně riskovat. A oproti ženám také méně často zmiňují jako odrazující prvek v případě prozrazení korupce „šrám na pověsti“.

Je vůbec možné zmapovat nebo odhadnout pravděpodobnost, že budeme v životě konfrontováni s korupční situací? 82 % populace míní, že situaci, kdy je nutno nabídnout úplatek, se v životě pravděpodobně nevyhneme. Tento názor sdílejí rovnou měrou ženy i muži. Korupci přitom vnímá 69 % obyvatel jako genderově nevyhraněný jev. Případové studie, kterých se dotazovaní zúčastnili, ale ukazují, že by častěji na korupční výzvu přistoupili muži.

Výsledky našich šetření nepřinášejí zcela jednoznačně definovaný závěr. Můžeme se tak znovu zamýšlet nad otázkou zmiňovanou na začátku, tedy jestli se ženy podílejí na korupci ve stejné míře jako muži a jestli by s jejich vyšším zastoupením na rozhodovacích pozicích úměrně vzrostl i počet korupčních kauz. Přesto se domníváme, že výsledky našeho výzkumu přinášejí i jisté prvky, které toto tvrzení vyvracejí, a hovoří spíše ve prospěch žen coby jedinců odolnějších ke korupčnímu jednání. Dokud však nebudou na rozhodovacích pozicích rovnoměrně zastoupena obě pohlaví, nebude možné ani jeden z názorů verifikovat.